Nečekej a jdi

výlet do Hobitína Ukázalo se, že bude jednodušší a levnější, navštívit Hobitín v rámci jednodenní zájezdu z Aucklandu, než se tam dostat na vlastní pěst z Hamiltonu. I když to znamenalo jet víc než tři hodiny z Hamiltonu na sever a dnes v 7:15 jsem už zase seděla v autobuse a jela zpět k Hamiltonu. 🤷‍♀️🤦‍♀️ Hobitín je areál s filmovými kulisami, kde se natáčel film Pán prstenů. Návštěvu Hobitína můžu doporučit. Je to tam opravdu krásné a neuvěřitelné je, jak to mají do detailu propracované se spoustou rekvizit. Na šnůře visí prádlo, v zahrádkách pěstují skutečnou zeleninu, na lavičce jsou odložené noviny a jako by si Hobit zrovna jen někam odskočil, z komínů se kouří… Většina kulis jsou jen venkovní dveře a předzahrádka, ale od prosince 2023 tam mají jeden domeček komplet a to je úžasný zážitek. Všechno propracované do neuvěřitelných detailů a navíc si můžete na všechno sáhnout, sednout si do křesla nebo lehnout do postele. 🤩 Navrhla bych jim ale dvě zlepšení. Areál se prochází s

Waitomo Caves - Auckland Dnes jsem se rozhodla navštívit jeskyně Ruakuri a Glowworm. Když jsem kupovala lístky, tak mi systém z nějakého důvodu neumožnil pro Ruakuri jiný čas než v deset dopoledne. I když se mi to původně nezamlouvalo, nakonec se to ukázalo jako super. Nakonec jsem nemusela vstávat brzo ráno a šlapat k jeskyni 5 km pěšky, ale odvezl mě tam správce ubytování. 👍🏻 A ukázalo se, že mám soukromou prohlídku. To bylo naprosto super, krásně jsme si s průvodcem popovídali a moc jsem si to užila. 😁U východu už jsme potkali následující skupinu, kde už bylo 16 lidí. Pak jsem se šla na doporučení projít po krásné trase poblíž jeskyně, kde byla vidět spousta skal, skalních průchodů a kudy řeka vtéká do a vytéká z jeskyně. Nakonec jsem nemusela pěšky ani zpět, protože zaměstnanci jeskyní mi nabídli, že mě odvezou. Po obědě jsem vyrazila na prohlídku jeskyně Glowworm, která je ta nejvyhlášenější. Ale tady bych řekla, že to za ty peníze nestálo. Ve skupině už nás bylo asi třicet,

Ngaherenga campsite - Waitomo Caves,  4,2 km, ?hodin, 17,5 km, 6 hodin Dnes to byl dlouhý a dobrodružný den. Budík mi zvonil ještě za tmy v šest hodin. Pršelo. Zkontrolovala jsem všechny tři předpovědi počasí, abych zjistila, kde se stala chyba. 😁 Říkala jsem si, že mě asi někdo teleportoval někam jinam, protože dle předpovědi pršet nemá. Vstávat do deště se mi vůbec nechtělo, ale vidina teplého, suchého pokoje mě zvedla. Potěšilo mě, že když jsem vyrazila, tak už nepršelo, jen se všude válely černé mraky. První úkol - dojít 4 km k silnici a dostopovat do města Te Kuiti. Sotva jsem došla k silnici, zastavilo mi auto, ale bohužel mě odvezli jen třetinu cesty k první vesnici. Byl tam obchůdek, pěkné záchody a stříška, kam jsem se mohla v případě deště schovat, což bylo určitě zlepšení, ale po víc než hodině stopování jsem začala propadat trudnomyslnosti, že se z tohoto zapadákova nedostanu. Jezdilo strašně málo aut a nikdo mi nezastavil. V jednu chvíli to vypadalo, jak když se u obch

Harrisons Creek - Ngaherenga campsite, 24 km, 8:15 hodin Ráno to vypadalo nadějně a chvíli bylo i jasno, ale po obědě se zatáhlo a začalo pršet a přitom dneska ani pršet nemělo. Dnes jsem taky vystoupala až do výšky 1150 mnm a bylo cítit, že je tam výrazně chladněji.  Dnes byl poslední den Timbertrail - dřevařské stezky. Čekalo mě opět několik pěkných visutých mostů. Navíc jsem se dostala do části lesa, který si nezvládli v minulosti vykácet. Les zde působil prastaře, magicky, stromy byly porostlé mechy a dalšími rostlinami a mohla jsem se pokochat i několika stromovými velikány.  Rozhodla jsem se následovat trasu TA a vylézt na vrchol Pureora, i když v průvodci bylo napsáno, že cesta už se neudržuje a jestli chceme, můžeme to obejít po cyklotrase. Pak jsem toho trochu litovala, protože cesta byla blátivá, místy dost vymletá a ke konci totálně zarostlá keři. Takže jsem se akorát zmáčela a než jsem vylezla na vrchol, tak ten zahalila mlha a výhled nebyl žádný. Ale zavzpomínala jsem s

  Mystery creek - Harrisons creek, 27 km, 7:45 hodin Nad ránem mě probudil chlad, i když nemrzlo. Překvapilo mě, že jsem zase usnula, a pak mě najednou budí budík. 🙂 Pokud to chci ujít za tři dny, tak dnes mě čeká dalších 27 km s trochu vyšším převýšením, než včera, tak je dobré vyrazit před devátou, abych to do setmění (do pěti) stihla. Dneska se mi jde o dost lépe než včera, i když ke konci už jsem unavená. Ale do cíle jsem dorazila už po čtvrté hodině.  Dnes byl zajímavý jen obří visutý most, dlouhý 141 metrů a vysoký 53 metrů. Jinak to byla prostě cesta v lese, takže jsem si chůzi zpestřila audioknihou.  Ideální je, když dorazím do cíle těsně přes setměním v 17 hodin, takže stihnu ještě za světla postavit stan. Než se zabydlím, převleču, přehážu věci, udělám protahovací cvičení a večeři, tak to trvá přes dvě hodiny. Jen večeře mi trvá přes hodinu. V této zimě trvá uvařit vodu i 20 minut. Pak se 15 minut jídlo rehydratuje, a pak pomalu ujídám a čekám, až jídlo zchladne natolik,

Tábořiště Ongarue - Mystery Creek, 28 km, 8:10 hodin Dnes jsem se vydala na Timbertrail neboli 82 km dlouhou dřevařskou stezku. Je to populární cyklotrasa, která vede z půlky po trase bývalé železnice, kudy sváželi těžaři stromy. Řekla bych, že pěšky to chodí jen TAčkaři. Trasa je to celkem zajímavá - skály, visuté mosty, tunel a mnoho informačních cedulí o historii a přírodě. Ale většinu času se jde v lese.  I když není ani víkend a ani krásné počasí, tak jsem potkala docela dost cyklistů.  Cesta je to většinou široká, občas trošku bahnitá ale v pohodě. Sice skoro celou dobu stoupám, ale mírně. Nicméně dneska mi to nějak nešlapalo. Na prvním místě pro táboření jsem byla už před druhou hodinou, a tak, i když to dnes pro mě byla námaha, jsem pokračovala dál. Druhé místo pro táboření bylo evidentně oblíbené u divokých prasat, protože to tam bylo všude rozryté. Stačilo si dát pět minut pauzu a objevili se sami aktéři. Z podrostu vyšla tři černá prasata, naštěstí ještě malého, roztomilé

Taumarunui - Ongarue / Bennet road / Timbertrail campsite, 25,5 km, 7 hodin Dnes byl další krásný podzimní den. Postupně se zcela vyjasnilo a bylo příjemně. Cesta mi s audioknihou celkem utekla. Byla to jednoduchá cesta jen s minimálním převýšením. Nejdřív se šlo po silnici mezi domy, a pak po štěrkové cestě. Druhá půlka, která byla více v přírodě mezi hezkými kopci, se mi líbila víc.  Zase jsem většinu dne procházela kolem pastvin s různými zvířaty, dnes navíc zpestřené řekou Ongarue a železniční tratí.  Velmi mě potěšilo, když jsem v cíli našla chatičku, sice bez postelí, ale od celodenního slunce je pěkně vyhřátá a ochrání mě před přicházejícím deštěm. Takový komfort jsem nečekala. 🤩 Dneska je úplněk, měsíc svítí jak lampa a zvířata venku vydávají šílené zvuky. 😁 Ráno jsem zjistila, že to byli jeleni na nedaleké pastvině. Znělo to jak mručení  medvědů.  Když jdu v noci na záchod, tak krávy se svítícíma očima vypadají jak mimozemštani. 👽😁 Tábořiště 1. část 2. část 3. část

T ábořiště Taumarunui canoe hire - Taumarunui, 4,3 km, 1 hodina V noci a ráno v souladu s předpovědí lilo, tak jsem moc nespěchala. Než jsem v devět vyrazila, tak přestalo a vypadalo to docela nadějně. Ale dle předpovědi mělo odpoledne a večer zase pršet, navíc jsem se potřebovala stavit v obchodě a než bych vyrazila na další část, tak by bylo jedenáct a měla bych před sebou dalších 26 km. Rozhodla jsem se zůstat tady v motelu a pokračovat až zítra. Nakonec jsem byla ráda, protože odpoledne a večer slušně lilo. Měla jsem hroznou chuť na nějaké normální jídlo. Dle doporučení jsem zašla do místní oblíbené kavárny /restaurace. Na výběr byly obložené bagety, burger nebo fish and chips. Rozhodla jsem se, že zkusím jejich druhé nejrozšířenější jídlo - fish and chips. Chutnalo to dobře, ale pak mi bylo trochu špatně od žaludku. Asi od tolik jídla smaženého v oleji. Smaženou rybu a hranolky už nechci vidět. 🤮 Zajímavostí novozélandských restaurací a kaváren je, že si objednáváte a platíte

řeka Whakapapa - tábořiště Tamarunui canoe hire, 25 km, 8 hodin Tábořiště u řeky zní romanticky, ale takhle na podzim je tu dost vlhko a chladno. Sotva jsem postavila stan, tak byl mokrý od kondenzace. Po třetí ráno mě vzbudil chlad. Sice mě napadlo, že bych s tím mohla zkusit něco udělat, ale nevzbudila jsem se dost, abych přešla k činům. Podruhé jsem se vzbudila v půl šesté. To už jsem prohrabala celý batoh, protože jsem si vzpomněla, že mám takové to ohřívátko do rukavic na zimu. Ale zjistila jsem, že po deseti letech, už nefunguje. Usoudila jsem, že už nemá cenu se snažit a vstanu. Vnější plachta stanu je silně namrzlá jak z venku tak zevnitř a pára se už začala srážet i na vnitřní síti. Tráva všude kolem je také pokrytá silnou jinovatkou. 🥶 Snad horší než noční chlad, je ranní chystání v mrazu. Obléct se do ledového oblečení. Prsty na rukou vám u každé činnosti mrznou, co teprve u čištění zubů a mytí obličeje nebo nádobí. To si vzpomenu na Popelku, jak prala prádlo v potoce, zač

Rozcestí s 42 Travers - řeka Whakapapa, 21,5 km, 8 hodin V noci nemrzlo, tak to celkem šlo, ale ráno je dost chladno. Jestli je něco nechutné a dělám to dost nerada, tak to je balit mokrý stan. Kondenzace je taková, že je ráno vždy úplně mokrý. 🤮 Hned po ránu brodím další řeku (na boso). Když si utírám nohy, tak zjišťuji, že chodidla mám tak zmrzlá, že jsem v nich ztratila cit. 🥶 Ale dál už je cesta v pohodě. Je to široká lesní cesta, bahnitá jen občas. V jednom místě přelézám obří sesuv půdy. Není se tady co divit, kopce jsou strmé, půda měkká a dost jim tady během roku prší. Vlastně celou oblast od Hamiltonu až po Whanganui tvoří tzv. bahenní kámen (jak jsem při sjíždění řeky Whanganui říkala, že to nejdřív vypadalo jako skály, ale je to jen stlačená půda). Tak opravdu, jsou to drobné jílové částice, které nejsou okem rozeznatelné. Je to tmavá, sedimentární hornina tvořená ze zpevněného bahna. Na oběd zastavuji na krásném místě s výhledem na okolní kopečky, dole zurčí řeka, na s

Silnice SH47 - rozcestí s 42 Travers, 12 km, 4 hodiny Můj plán cesty na další dny  https://mapy.cz/s/gagonomese Vydávám se na další pěší putování po TA, ale perou se ve mně emoce. Na jednu stranu chodit a stanovat sama někde v divočině se mi vůbec nechce, na druhou bych chtěla dokončit co nejvíc z TA a přeci jen divoká příroda je zajímavější než příměstské lesy. Zrovna teď se objevilo na facebooku TA, že naskladnili nové medaile pro ty, co ušli celou TA a bylo mi trochu líto, že já už celou TA nezvládnu. Cesta je to dnes krkolomná. Nejdřív busem do Turangi, a pak se pokusit stopovat dalších 30 km na začátek trasy. Tohle je na Zélandu dost nepraktické, většina tras začíná a končí na silnici uprostřed ničeho. Navíc se většinou nedají jít jako okruh, takže i místní si musí dohodnout někoho, kdo je vyzvedne/odveze nebo si zaplatit drahý transport. Skoro žádná auta dneska nejezdí, ale mám štěstí, že i z těch tří aut, co mě minuly, mi někdo zastavil. Nejdřív mě kousek svezl jeden pán s pej