Nečekej a jdi

  Moturau hut - Te Anau, 19,5km, 6 hodin Bylo nádherné ráno na chatě u jezera. Většina hor se halila do mraku, ale v jednom místě pronikalo skrz mraky slunce a načervenale ozařovalo hory za jezerem. Než jsem po osmé vyrazila, už bylo jasno. Dnes byl krásný, teplý den. Sluníčko, žádný vítr a až 24C. 6km k prvnímu parkovišti jsem šla s mými Kiwiky. Je hezké, jak si se mnou chtějí povídat a zajímá je, jak to u nás chodí.  Oni tady končili a já jsem pokračovala do Te Anau. Dnes to bylo většinou lesem, kde byl příjemný chládek a kolem řeky Waiau. To je mohutná řeky se silným tokem kvůli kterému se na hladině dělají víry a vlny. Voda je azurově modrá. Sedla jsem si na břehu, svačila a pozorovala ryby, jak chytají hmyz na hladině. Pak mě taky baví fotit a pozorovat ptáčky. Dneska byl v lese i koncert cikád.  Odpoledne jsem se vykoupala v jezeře v Te Anau, při sušení na slunci jsem se samozřejmě trochu připálila, jak jinak. Pak jsem plánovala a zařizovala potřebné pro další sekci TA - přec

Podlézání pod spadlým stromem  Iris  Burn hut - Moturau hut, 19km, 7 hodin Nemusím si dělat starosti s budíkem, protože všichni ostatní turisti vstávají vždy hned po rozednění (v 6:20) a vzbudí mě. Dneska jsem  nechápala, proč všichni vstávají a vyrážejí tak brzo, když je to 16km většinou po rovině. Já jsem si trochu déle poležela, pak jsem se šla podívat asi kilák a půl na vodopád a zpět a v deset jsem v klidu vyrazila směr další chata. Ve čtyři jsem tam byla úplně v pohodě. Dnes se šlo skoro celou dobu pěkným lesem, občas se objevil pěkný výhled na údolí a okolní strmé kopce, ze kterých po včerejším odpoledním a nočním dešti stékala spousta vodopádů. Nakonec jsem došla k jezeru Manapouri, ve kterém jsem si trochu zaplavala. Voda byla pěkně studená. Je zajímavé, že i tady mají písečné pláže. Počasí je ke mně vlídné, z předpovídaného celodenního silného deště byla jen jedna přeháňka, když jsem zrovna obědvala v přístřešku. ☺️ Zato tady byly zase mraky těch malých černých mrch. Moje

  Luxmore hut - Iris burn hut, 15km, 6 hodin Úžasné, úžasné, úžasné! Dneska to byla tak krásné, až jsem z toho byla na měkko. Ale po pořádku. Předpověď na dnešek byla mírný až střední déšť, vítr 35km/h s narázy 80km/h odpoledne až 90. To počasí mě trochu děsilo, obzvlášť když už ráno dost foukala a to je chata trochu schovaná a my jsme měli vylézt o 400metrů výše. Ale nikdo nevypadal, že by se toho bál, nebo to chtěl vzdát, tak jsem šla taky. (Večer když jsem se bavila s lidmi, tak jsem zjistili, že trochu obavy měli všichni. 😁) Já jsem byla nabalená jak sněhulák, sotva jsem se mohla hýbat, ale někteří to dali v kraťasech a bez jakékoliv pokrývky hlavy. Nakonec pršelo jen občas, silný vítr foukal, ale jen na pár místech to bylo takové, že jsem měla problémy s chůzí. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. Možná to počasí tomu nakonec dodalo sílu. Často jsme šli v mraku, ale pak se vždy mraky na chvíli roztrhaly a nám se naskytly naprosto úžasné výhledy. Tohle na cestování mil

Te Anau - Luxmore hut, 18,4km, 5,5 hodiny Sice hlásí déšť a silný vítr, ale nakonec jsem na Kepler track vyrazila. Dneska je celý den zataženo, ale nakonec vůbec nepršelo a vítr taky skoro nefouká. Moje představa: nesu jídlo jenom na 4 dny a stan a pár dalších drobností jsem nechala v kempu, takže batoh bude lehký. Navíc už jsem trochu natrénovaná, tak těch 800 m vyběhnu jako čipera. 👍🏻 Realita: batoh mi připadá pořád stejně těžký a většina turistů mě předběhla. Ale asi na tom nejsem tak špatně, protože jsem na chatu Luxmore dorazila o 2,5 hodiny dřív, než jsem si myslela. Prvních 10km se šlo po rovince kolem jezera. Připadala jsem si jak u moře, vlnky šplouchaly a z této strany lemují jezero písčité pláže. Dalších 8km pak bylo stoupání na chatu do výšky 1024mnm.  Byla jsem tam už v půl třetí (překvapilo mě, že chata je už téměr plná), tak jsem si šla prohlédnout jeskyni, a pak jsem vyšla ještě kus nad chatu, abych měla výhled. Jeskyni si můžete prohlédnout od vchodu, nebo se pon

Dneska  byl odpočinkový a zařizovací den. Nakoupila jsem jídlo na dalších 13 dní V opravně kol mi opravili vařič, který se uvolnil (správně jsem odhadla, že tam budou mít malý křížový šroubovák) Koupila jsem si nový zapalovač (vzít si s sebou škrtací nebyl nejchytřejší nápad. Se zmrzlými rukama nejde škrtat). Koupila jsem si suchý zip a vylepšila pláštěnku, aby se mi ve větru nezvedala. (Tedy snad, to se uvidí.)   Koupila a stáhla jsem si novou audioknihu, abych měla po cestě co poslouchat. Zkusila jsem si nechat opravit batoh. Bohužel jedna švadlena to nedělá a druhý, na kterého jsem dostala doporučení, je až do pondělí pryč. Ale aspoň jsem se prošla. Zašila jsem si kapsu u kalhot. Nakonec jsem vyměkla a koupila si bandáže na bolavá kolena. Snad jsem připravená a zítra hurá na Kepler‘s treck. Už se těším, až zase vyrazím! Znovu mě zaujalo, jak hrozně Novozelanďani řeší, když člověk jde mimo vyznačené trasy (po cestách přes soukromé pastviny a lesy). Hledala jsem na facebooku informac

Zvažuji, zda si “oběhnout” na 4 dny Kepler treck, který sice není součástí TA, ale je to jedna z Great Walks Novézo Zelandu a když už jsem v Te Anau, odkud to vede. Cesta by měla být mnohem lépe upravená, ale je to zase přes 1000m převýšení. Kolena jsou lepší, ale pořád trochu bolí. Nakonec se na trecku uvolňuje místo na chatě, a tak to rezervuji se začátkem 26.1. Je o to totiž velký zájem, takže se platí dražší poplatky za chaty a většinou se to musí rezervovat s velkým předstihem, protože bývají plné. Jelikož budu mít ještě zítra čas, tak nákupy jídla a drobností odkládám na zítra. Dopoledne lelkuju na pokoji. Je zima a nikam se mi nechce. Odpoledne přeci jen vyrážím na 10km podél jezera. Je tu nádherné obrovské jezero a všude kolem se zvídají majestátní, strmé hory. Když zasvítí sluníčko, je to opravdu působivý pohled. Dost tu fouká a je i celkem zima, čemuž se diví i místní. Prý to v tuto dobu není obvyklé. Ale mělo by se začít postupně oteplovat. Když jsem včera přicházela do ci

Lower Princhester hut - odbočka k Mavora lakes, 8,4km, 2 hodiny Dnes mě čekalo jen pohodových 6km po štěrkové cestě k silnici, a pak 2 km po asfaltové hlavní silnici.  Australané, měli pravdu, přes noc se ochladilo o nějakých 13 stupňů a začalo pršet. Když vyrážím v deset, tak je sice zataženo a kosa (kolem 8C), ale neprší. Celkově si zatím na počasí nemůžu stěžovat, doteď bylo teplo a pršelo vždy jen chvíli nebo přes noc. Kéž by to tak zůstalo. Asi po 20 minutách stopování mi konečně zastavuje podivný týpek, který mě odvezl do Te Anau. Říká, že jede z Queenstown, kde už týden v kuse leje. V Te Anau jdu nejdřív na oběd - dávám si vepřový žaludek na čínský způsob a džus. Zmizelo to ve mě jak nic, tak si to objednávám ještě jednou. 😁 (porce nebyla velká). Bohužel na Zélandu najdete především pizzerie nebo čínské restaurace. A tady jsem u žádné restaurace ne pořádnou flákotu masa s rýží nenarazila. Ale bylo to výborné. Pak se jdu ubytovat do kempu. Vzhledem k zimě a únavě jsem vyměk

Aparima hut - Lower Princhester hut, 17km, 10 hodin Nikdy nevěřte TA aplikaci. Podle ní to mělo být dneska na 6hodin (což by byla pohoda), podle rozcestníku na místě na 9hodin a ano bohužel B bylo správně.  Dneska mi celý den dělala společnost Naomi. Bylo to fajn, protože jsme si povídaly a podporovaly se a cesta lépe utíkala. Taky bylo dobře, že jsme nevyrážely s Elli v sedm, kdy lilo. My jsme vyrazily přes devátou a během chvilky přestalo pršet a pak bylo celý den nádherně a slunečno. Dneska jsem se důvěrně seznámila s vyhlášeným tussock, který většina TAčkařů nesnáší. Je to tráva vysoká i přes dva metry, cesta v ní prakticky není viditelná a člověk se prostě prodírá hustým porostem. Nikdy bych nečekala, jaký odpor dokážou rostliny mít. Většinu dne tvořilo prodírání přes podmáčený tussock. Přirovnala bych to jako byste se šli projít na rašeliniště, akorát mimo dřevěný chodník, a většinou neviděli, kam šlapete. Přebrodily jsme také několik menších potoků. Dnes bylo teplo a boty jse

Často se tady objevuje tohle zvláštně zelené dřevo. Vypadá to, jak kdyby ho někdo nastříkal barvou. Moje poštípané nohy Lower Wairaki hut - Aparima hut, 14km, 7,5 hodiny Dneska jsme s Kiwikama vyrazili každý zvlášť a průběžně jsme se předbíhali, podle toho jak kdo odpočíval. Ráno byla nízká oblačnost a na okolních kopcích seděly mraky, ale brzo se vyjasnilo. V lese bylo příjemně na chození, na slunci celkem vedro.  Den dnes začal broděním řeky, pak většina cesty vedla lesem. Byla to příjemná, celkem dobře prošlapaná cesta s převýšením necelých 500 metrů. S výjimkou snad dvaceti strmých slezání k potoku a zase nahoru, to jinak byla celkem pohodová cesta.  I tentokrát mě však překvapilo, jak pomalu se tady člověk pohybuje. Říkala jsem si, že už musíme být tam a mapa mi ukázala ještě skoro 4 km a trvalo to snad další dvě hodiny. Poslední kilometr vedl přes podmáčenou louku, nebo spíš rašeliniště a výlet byl završen překonáním prvního lanového mostu.  Bylo teplo, tak jsem se šla vykoupa

Telford campsite - Lower Wairaki hut, 9km, 6 hodin Dneska jsme se dohodli, že půjdeme všichni společně - já a tři Kiwíci, Ellie, Naomi a jeden starší chlápek, kterého jsem poprvé potkala už v Longwoodu. Ellie je porodní asistentka a Naomi novinářka.  Dneska nás čeká převýšení 600m nahoru a dolu na 9 km. Vypovídající je směrová cedule, která uvádí, že to je na 5 hodin (dáváme to za 6). Tady je často průměrná rychlost 1,5-2km za hodinu, takže i 4km je dálava na 2 hodiny.  Ráno sice svítilo slunce a bylo celkem sucho, ale než jsme vyrazili, tak začalo pršet. Celou cestu nahoru silně fouká a většinou prší a občas se objeví i krásná duha přes celé údolí. Naomi se neustále zastavuje a duhu si fotí.  Celkově stoupáme pomalu a holky dělají časté selfie. Prodíráme se trávou a roštím po téměř neexistující cestě. Poslední část výstupu po otevřeném hřebeni stojí za to - prší a vítr mě odfoukává stranou. Nahoru se dostávám totálně mokrá z venku od deště a zevnitř od potu. Ale zvládli jsme to! Ja

  Birchwood - Telford campsite, 28km, 11 hodin Po sedmé hodině jsem vyrazila spolu s Novozélanďankou Ellie. V noci a nad ránem trochu pršelo, takže tráva byla pěkně nacucaná - po 15 minutách chůze mi v botech čvachtalo. Dneska mě čekalo 28km s celkovým převýšením 1000m. Sice většina stoupání nebyla strmá, bylo to spíše pořád nahoru a dolu. Dvě třetiny cesty vedly přes různé pastviny, přes sotva prošlapanou trávu a občas přeskakování močůvky. Dnes jsem měla premiéru, když jsem procházela přes pastviny s krávami. Ty neutíkají zběsile pryč, jakmile mě vidí, jako ovce, ale nakonec aspoň trochu poodešly a nechaly mě projít.  Přelézání plotů je pořád náročné, protože stupačka je většinou hodně vysoko a někdy si musím nejdřív kleknout. Zvednout sebe a ještě 20 kg na zádech dá zabrat. Připadám si jak vzpěrač činek. Cestou jsme taky narazily na stádo ovcí, které rančeři se psy hnali proti nám. Bylo to zajímavé. Dneska už jsme se také přiblížily opravdové divočině a horám, už jsme těsně pod