Den 19.

Aparima hut - Lower Princhester hut, 17km, 10 hodin

Nikdy nevěřte TA aplikaci. Podle ní to mělo být dneska na 6hodin (což by byla pohoda), podle rozcestníku na místě na 9hodin a ano bohužel B bylo správně. 

Dneska mi celý den dělala společnost Naomi. Bylo to fajn, protože jsme si povídaly a podporovaly se a cesta lépe utíkala. Taky bylo dobře, že jsme nevyrážely s Elli v sedm, kdy lilo. My jsme vyrazily přes devátou a během chvilky přestalo pršet a pak bylo celý den nádherně a slunečno.

Dneska jsem se důvěrně seznámila s vyhlášeným tussock, který většina TAčkařů nesnáší. Je to tráva vysoká i přes dva metry, cesta v ní prakticky není viditelná a člověk se prostě prodírá hustým porostem. Nikdy bych nečekala, jaký odpor dokážou rostliny mít. Většinu dne tvořilo prodírání přes podmáčený tussock. Přirovnala bych to jako byste se šli projít na rašeliniště, akorát mimo dřevěný chodník, a většinou neviděli, kam šlapete. Přebrodily jsme také několik menších potoků. Dnes bylo teplo a boty jsem stejně měla durch, tak jsem je brodila napřímo v botách. Závěr dne byl zpestřen, 400 metrovým převýšením nahoru a dolu na 4km, kde to podle mě nebyla turistická, ale kozí stezka. Naomi to okomentovala, že to není treking ale armádní výcvik. Slézt dolů 2,5 km nám trvalo dvě hodiny.

Ale nakonec jsme celé šťastné a unavené dorazily k chatě. Já si dneska zas vzala kompresní punčochy a musím říct, že s nimi je to opravdu lepší. Bohužel mě při sestupu začalo dost bolet pravé koleno.

Sotva jsme se dostaly na chatu, překvapil Naomi její kamarád, který jí sem přijel podpořit a přivezl chipsy a pivo. Naomi s ním nakonec odjela na města Te Anau. Mě to sice taky nabízela, ale já chci ujít celou TA a  takhle bych přeskočila 8km po štěrkové cestě k silnici.

Nicméně místo Naomi na osud přivedl dva Australany, 60 letého pána a jeho 18letého syna, se kterými jsme si fajn popovídaly a aspoň jsem nebyla na chatě sama.

V noci mě budí bolavé koleno a večer mě vždy děsně svědí ty štípance od mušek.