Nečekej a jdi

  Twizel - jezero Tekapo, 58km, 7 hodin na kole Dneska pokračovala naše cesta na kole bez batohů. Na kole proto, že těch 58km je potřeba dát za jeden den. Někteří borci to zvládnou i pěšky, ale většina jede na kole. Ráno byla pořádná mlha a celkem chladno, takže jsme si mohli výhledy jen představovat. Ale v 11 hodin jsme dorazily k jezeru, respektive přehradě Pukaki, kde se začala mlha rychle rozpouštět a brzy jsme měli naprosto úžasné výhledy na hory za jezerem a na nejvyšší horu Mount Cook. Ještě s tou mlhou dole to bylo naprosto úžasné.  Bohužel asi 30 km bylo opět po silnici podél kanálu, takže šílená dálava, protivítr a vedro. Ale zvládli jsme to a v 16hod dorazili do městečka Lake Tekapo a ke stejnojmennému jezeru. Občas (např. dnes) mě nedostatečné služby na Zelandu štvou. Jednak mě dneska za 500kč (za místo pro stanování) ubytovali na něčem, co nejvíc připomíná prašnou, stěrkovou cestu. Kdybych nebyla tak spařená a na recepci to nebylo tak daleko, tak bych to šla reklamovat.

Lake Ohau Lodge - Twizel, 35km, 4 hodiny na kole Dneska jsem věděla, že to bude pohodový den, který jsem si už od rána užívala. Začalo to snad nejlepší snídaní od chvíle, co jsem přijela na Zeland. Opečený toast s máslem a marmeládou, opečený toast s máslem, párečkem, slaninou, pečeným rajčetem a zastřenými vejci. Mňam. 😋 Pak jsme si vyzvedli s Chrisem naše kola a vyrazili směr Twizel. Batohy nám tam odveze půjčovna kol. 👍🏻 Pořád jsem se musela zastavovat, kochat se jezerem a okolními horami, dělat fotky. Někdy jsem se zkoušela kochat i za jízdy, ale pak jsem většinou skončila mimo cestu. 😁 Byla to prostě nádhera a fakt jsem si to na pohodu užívala. Navíc stezka připomínala jednoduchý singltrail pro kola, takže to byla fakt zábava.  Dalších 20 km už taková zábava nebyla, protože se jelo po asfaltce podél kanálu a vždy to byla rovina na několik kilometrů, foukal lehký protivítr a začalo být vedro. 🥵 I když Chris říkal, že se mu Twizel líbí, podle mě je to ospalá díra a určitě tady

Chata Quailburn - Lake Ohau Lodge, 18,2 km, 8 hodin Dneska zase jdeme společně s Chrisem. Ráno byl zase přízemní mrazík a potok, který jsme museli hned u chaty přebrodit byl děsně ledový. Rychle jsme utíkali nahoru do stráně, kde už svítilo slunce, abychom se zahřáli. Dneska bylo zase jasno, když se člověk hýbal, tak to bylo na krátký rukáv, ale jakmile zastavil, tak bylo chladno. Cesta byla převážně lehká s mírným stoupáním. Jen kolem sedla, které jsme překonali ve výšce 1400 mnm, bylo asi 6 km více zarostlých, strmějších a kamenitějších, takže tady byl postup pomalejší. Zbytek byla jednoduchá pěkná pěšina. Když jsme stoupali nahoru, tak krajina připomínala polopoušť. Vrcholky okolních hor byly suťovité a sklanaté, níže nějaká vegetace rostla, ale byla řídká a suchá a mezitím byla půda hodně kamenité. A rostliny připomínají sukulenty. Kolem sedla a na druhé straně už bujně rostla tráva a keře, od půlky stráně rostl krásný bukový les, který občas proťala kamenná moře. Byl odtud také

  Chata Tin - chata Quailburn, 21,1 km, 8,5 hodiny Dneska bylo už od rána jasno a vítr vůbec nefoukal. Ráno bylo trochu chladno, ale pak to bylo akorát na chození. Dnes to byla jednoduchá cesta, většinu času pěkná pěšina, nezarostlá, bez kamenů a překážek, mírně z kopce nebo po rovině. Nejprve jsme několik kilometrů šli širokým mírným údolím nad potokem, který se krásně vinul dole v soutězce. Potok nakonec několikrát krosíme z jedné strany na druhou. Kolem byly travnaté pláně, na kterých se pásly krávy a kolem suťovité hory. Trochu měsíční krajina, ale krásná. Asi po deseti kilometrech jsme došli k řece Ahuriri, kterou jsme museli přebrodit. Má to být největší řeka na brodění na celé TA. Chris se toho dost obával, protože jak mi později řekl, viděl děsivé video, jak ji někdo brodil. Já jsem ho neviděla, tak jsem i dle zpráv od SOBO hikerů byla v pohodě. Na místě vypadala řeka, že nebude hlubší než do půli lýtek. Ale radši jsme se připravili, schovali mobily a foťáky do batohu, povol

  Chata Timaru - chata Tin, 13,5 km, 5 hodin Ráno jsme se vzbudili oba unavení a nevyspalí. Jelikož ještě nepršelo (jak dle předpovědi  mělo)tak jsme se rozhodli sbalit stany a přesunout se do chaty. Většina lidí vyráží hodně brzo, takže už tu bylo volno. Udělali jsem si snídani, a pak jsme si ještě na tři hodinky dáchli. Podruhé jsme vstávali v 11:30, dali jsme si jídlo, zabalili a vyrazili na dnešní sekci. Dnes to měla být jednoduchá cesta na 4-5 hodiny. Nakonec vůbec nepršelo, ale foukal velmi silný vítr, a my dnes máme přejít přes sedlo, které je o dalších 650 metrů výše. Ze začátku cesta stoupala jen mírně a pokračovala údolím, takže jen občas nás zasáhl poryv větru, který nás trochu rozhodil. Než jsme došli k prudšímu stoupání do sedla, potkali jsme několik SOBO, kteří vypadali docela zdrceně a říkali nám, že si máme dát pozor, že tam to opravdu hodně fouká všemi směry. Jednoho to dokonce z cesty sfouklo, takže musel sejít šuťovitý svah dolů, protože se nedokázal vrátit zpátky

Chata Pakituhi - chata Stodys, 12 km, 4 hodiny Ráno jsem se nevzbudila v nejlepší náladě a kondici. Trošku mě i bolela hlava. Tak jsem nechala všechny odejít, a pak jsem si dala asi hodinku meditace a cvičení, začala se cítit lépe a v deset vyrazila. Dneska to byla pohodová cesta, sice celkově nastoupené převýšení bylo 467 metrů, ale žádné strmé stoupání ani klesání. Široká pohodová pěšina bez překážek. U chaty Stodys jsem překvapivě našla Chrise, myslela jsem, že bude chtít pokračovat ještě kousek dál a bude spát někde ve stanu. Sice jsem přemýšlela, jestli nesejít ještě ty 2,5 km dolů k řece, což má být brutální klesání asi na 1,5 hodiny, ale pak jsem usoudila, že bude lepší jít zítra ve dvojici. Zbytek odpoledne odpočíváme a povídáme si. V mezičase ještě prošel zajímavý Španěl, a pak dorazila starší Francouzska, která neumí anglicky. Těsně před setměním pak dorazili ještě Němka a Němec, kteří jdou SOBO. Poslední metry na vrchol Brest Hill Výhled z Brest hill chris a chata Stodys

Chata Stodys - chata Timaru, 13,5km, 10 hodin Dneska jdeme společně s Chrisem. Je opět hezké slunečné počasí. Dneska to má být náročná etapa, ukazatel uvádí 13,5 km na 6,5-7,5 hodiny (bez přestávek). Nejdřív nás čekal strmý sestup o 500 metrů dolů k řece na 2 km trasy. Asi nejhorší byla první část, kdy se asi 700 metrů traversovalo podél kopec. Pěšina byla velmi úzká a občas ujížděla dolů ve strmém svahu. Samotný sestup dolů byl sice náročný, ale ne děsivý, pěšina tu byla docela široká a maximálně by se skouznul, ale asi by nesjel nikam daleko ze svahu. Teoreticky jsme to měli zvládnout za 1,5 hodinu ale trvalo nám to 2,5 hodiny. Pak jsme se dostali dolů k řece, podle které máme pokračovat dalších 10 km až k chatě a vystoupat 400 metrů zase nahoru. Máme možnost jít po pěšině ve svahu nebo skrz řeku. Volíme řeku. Nicméně cesta řekou je docela náročná a pomalá. Naše rychlost se pohybuje kolem 1 km za hodinu. Jen málokdy se dá jít v pohodě, dno tady většinou tvoří větší kameny a občas

Jezero/ přehrada Hawea Výstup na Brest hill Jezero Hawea - chata Pakituhi, 11,2 km, 6,5 hodiny V kempu ve Wanace jsem strávila 4 noci, pokaždé byl ráno stan suchý až dnes, když odjíždím tak byla ráno zima, takže stan je celý mokrý od kondenzace. 🤦‍♀️ Jestli je něco nechutné, tak balit mokrý stan, který je kvůli tomu navíc těžší.  V devět mě vyzvedlo taxi, které jsem si objednala v Ičku, a odvezlo mě k jezeru Hawea. Na rozcvičení bylo 7 km po rovince podél jezera, tedy vlastně je to přehrada. Batoh mi dnes zase připadá hodně těžký, že ho sotva hodím na záda.To jsem zvědavá, jak ho vytáhnu těch 1000 výškových metrů. Nakonec to zas tak hrozné nebylo. Musela jsem často zastavovat, hrozně jsem se potila, vypila jsem skoro 3 litry vody, ale zvládla jsem ty 4 km za 4 hodiny. Na ukazateli bylo napsáno 4 - 5 hodin, takže je to na mě super čas. Ze začátku to stoupalo celkem v pohodě v serpentinách, takže jsem celkem rychle nabírala výšku i vzdálenost. Přála jsem si, aby to tak vedlo až k ch

Odpočinkové a nákupní dny. Ten cyklovýlet mě tak vyčerpal, že se mi nic nechtělo, ani jít dokoupit zásoby. Navíc další den mělo pršet a pak být zase hezky, tak se nemusím štrachat do strmého kopce zrovna v dešti. Odpočívám, procházím se kolem jezera a dokupuje, co je potřeba. Někdy je tedy výběr na NZ (nebo aspoň Jižním ostrově) proti Evropě dost omezený. Z deníčku hikera: V obchodech mají bohužel většinou jenom velká balení. Např. sušené mléko mají většinou jenom 500g nebo větší. Ze začátku jsem měla štěstí, že ho někdo nechal  k dispozici v kuchyňce, takže jsem si jen odsypala. Ale teď jsem se odhodlala nést celé balení s sebou. Přeci za to nezaplatím  140kč, a pak nedám 350g pryč. To samé toaleťák. Minule se to hodilo a vejde se mi tam, tak zase nesu celé 4 ruličky. Sůl se mi zatím daří odsypávat, ale je to ten stejný problém. To samé platí většinou pro kosmetiku. Některé věci z Evropy mi tu chybí, jako třeba houbičky na obličej. A naopak, věci někdy nestihnu spotřebovat celé, takž