Den 46.

Chata Stodys - chata Timaru, 13,5km, 10 hodin

Dneska jdeme společně s Chrisem. Je opět hezké slunečné počasí. Dneska to má být náročná etapa, ukazatel uvádí 13,5 km na 6,5-7,5 hodiny (bez přestávek).

Nejdřív nás čekal strmý sestup o 500 metrů dolů k řece na 2 km trasy. Asi nejhorší byla první část, kdy se asi 700 metrů traversovalo podél kopec. Pěšina byla velmi úzká a občas ujížděla dolů ve strmém svahu. Samotný sestup dolů byl sice náročný, ale ne děsivý, pěšina tu byla docela široká a maximálně by se skouznul, ale asi by nesjel nikam daleko ze svahu. Teoreticky jsme to měli zvládnout za 1,5 hodinu ale trvalo nám to 2,5 hodiny.

Pak jsme se dostali dolů k řece, podle které máme pokračovat dalších 10 km až k chatě a vystoupat 400 metrů zase nahoru. Máme možnost jít po pěšině ve svahu nebo skrz řeku. Volíme řeku. Nicméně cesta řekou je docela náročná a pomalá. Naše rychlost se pohybuje kolem 1 km za hodinu. Jen málokdy se dá jít v pohodě, dno tady většinou tvoří větší kameny a občas je nutné přelézt i nějakou tu skálu nebo větší peřeje. Ze začátku je to zábava, ale po několika hodinách chce být člověk prostě už v cíli. V jednu chvíli si říkáme, že zkusíme pěšinu, ale dopadlo to tak, že jsme vylezli strmě 30 metrů nahoru, aby se pěšina okamžitě vrátila zase strmě zpátky k řece a naše rychlost byla ještě pomalejší. Jít řekou bylo namáhavé, jít po pěšině namáhavé a ještě děsivé, protože to většinou byla uzoučká, ujíždějící pěšina ve strmém svahu, nebo nad skálami několik desítek metrů nad řekou. Tak jsme zase raději pokračovali řekou. Jsem opravdu ráda, že to nejdu sama. Ve dvou se člověk přeci jen cítí mnohem lépe. A jak poznamenal Chris v jednom náročném místě, kdybychom tu nebyli spolu, tak jemu by uplavali sluneční brýle a já bych se na tomto místě zasekla.

Na dalším místě jsme však narazili na vodopád. Snad 30 minut jsme se pokoušeli ho různě oblézt, ale nakonec jsme se museli kousek vrátit a vylézt strmým svahem k pěšině. Tu jsme museli sledovat minimálně další kilometr, než se vrátila zpět k řece. 

Už jsme se začínali smiřovat s tím, že při této rychlosti se tam před setměním nedostaneme, a že nejpozději v 19 hod musíme začít hledat místo pro stanování. Ale pak se jakoby zázrakem aspoň občas pěšina i řeka o dost vylepšili, takže jsme mohli zdvojnásobit svoji rychlost na 2 km/hodinu 😁 a na chatu jsme dorazili po 10 hodinách náročné chůze v 18:30. 

Nebyl to den, kdy bych byla nejvíc vyčerpaná, ale oba jsme byli fakt rádi, že už ten náročný úsek máme za sebou.

Bohužel chata je plná, takže musíme spát ve stanu. Zem je docela kamenitá, postavit stan a zarazit kolíky docela trvalo. Celou noc fouká děsný vítr. Ani jeden jsme se pořádně nevyspali a mě se ten silný vítr dokonce promítl do snu. Zdálo se mi, že to byla vichřice, která pokácela stromky, u kterých jsme stanovali, a že můj stan vlaje ve větru jen na šňůrkách přidělaných ke kovovému zábradlí, které se v mém snu objevilo. 

Kdybych neměla kolíky zatížené kameny, tak by mi to stan sfouklo, i tak jsem musela jeden kolík v jednu v noci opravovat.

Brodění řeky Timaru