Nečekej a jdi

Šanghaj Oba lety provázely turbulence. Mně to zas tolik nevzrušovalo, ale Zélanďani kvůli tomu servírovali večeři až v jednu ráno. 😁 🤦‍♀️ Bylo fajn, že jsem většinu obou letů pospávala a nekoukala znudeně každou hodinu, jestli už tam budeme. A taky mi na oba dlouhé lety vyšlo sedadlo do uličky, za což jsem ráda. V Šanghaji mě při výstupu z letadla uhodilo vlhko a vedro. Úředníci mě do města pustili, takže jsem mohla vyrazit.  Bylo příjemným překvapením, že v metru i v centru byly názvy ulic i v latince. Přestože jsem měla staženou ofline mapu města a vyfocenou mapu metra, byl to občas boj, najít kam přesně mám s 18 linkami metra jet.  Nejdřív jsem se svezla rychlovlakem maglev, a pak jsem přestoupila na metro. To bylo trochu překvapení, protože tady platí zákon silnějšího a rychlejšího. Takže jsem se po vzoru ostatních snažila vecpat do vagónu, který vypadal, že už se tam rozhodně nikdo nevejde. 😁 Takhle na první, povrchní pohled to vypadá, že se Číňani nemají špatně. V centru j

Auckland První den jsem vyrazila do obchodů pro pár suvenýrů a dalších věcí a vyzvednout si svůj balík u pána na druhém konci Aucklandu. Ano ten balík, co jsem si různě přeposílala po Zélandu. Na cestě zpět jsem se prošla asi deset kilometrů podél pobřeží. Pak už mě bolely nohy, tak jsem chtěla dojet k hostelu busem, ale bylo to za trest. Každých 100 metrů jsme stáli na semaforu a zapomněla jsem, že musím dát znamení, aby bus zastavil, takže jsem přejela svoji zastávku. Kdybych šla pěšky, byla bych tam o dost dřív. 🤦‍♀️ Poslední jsem vyrazila na výlet do zoo. Většina zoo je pěkná, vypadá, že nově udělaná a zvířata bylo aktivní. Znovu jsem viděla ptáka kiwi, tentokrát  byly hned za sklem a zobákem prohledávaly půdu. Na hostelu jsem potkala tři Čechy / Češky a jednoho jsem potkala znovu v zoo. Pak jsme šli spolu zpět na hostel a povídali si, takže den mi rychle utekl a už byl čas jet na letiště.  To bylo trochu napínavý, protože jsem nemohla najít zastávku busu. Respektive já jsem n

Kerikeri - Auckland, bus   A je to tady. Opravdový konec a teď být zase sama a vyrazit na cestu domů. Loučení s Charlotte je dojemné. Skoro mi to vhání slzy do očí. Přeci jen jsem s ní strávila nejvíce času. Než se dostanu autobusem do Aucklandu trvá to pět hodin (plus další víc než tři hodiny z Kerikeri na úplný sever ostrova), opravdu jsem to ušla za tři týdny? Během 173 dnů na Zélandu jsem: ušla 2340,5 km 🚶‍♀️ ujela na kole 321 km 🚴🏻‍♀️ upádlovala na kanoi anebo kajaku 130,5 km 🛶 Celkem: 2792 km Z toho přesně po trase TA bylo: 2424 km Takže z TA jsem ušla 80 % (celkově měří 3050 km). Mým původním cílem bylo zvládnout celou TA, což se nepovedlo. Ale když si vzpomenu, jak vyčerpaná jsem byla po Jižním ostrově a jak “náročný” byl každý den, tak jsem hrdá, kolik jsem toho ještě zvládla.  Původně jsem si představovala poklidnou meditaci a souznění s přírodou. Ale vyklubal se z toho takový Spartan Race a boj o každý krok. Někdy jsem měla přírody plné zuby a měla jsem poci

Twilight campsite - Cape Reinga, 12,6 km, 4,5 hodiny Ráno jsme nemusely spěchat a vyrážet s rozedněním. Hezky na pohodu jsme vstaly a sbalily se. Dnešních krátkých 12 km ale nebylo zadarmo. První půlku jsme šly v měkkém písku, který se dost bořil, a dvakrát jsme lezly na kopec. Ten druhý kopec k majáku už šel nějak sám, jak byl cíl na dosah. 🙂 Krajina to byla nádherná, neskutečná. Nejdřív pláž, pak šplhání na kopec porostlý trávou a keři, a pak se naskytl úžasný výhled na dramatické pobřeží, písečné duny a barevné kopce. Je to jak na poušti nebo na Marsu. Svítivě zelené louky v dálce působí nepatřičně, jako by do této krajiny vůbec nezapadaly. Pak sejít dolů, přebrodit poslední řeku, projít se po další, poslední pláži, a pak už šplhání k majáku.  Většinu dne se musím usmívat, přijde mi to neuvěřitelné. Posledních 400 metrů jdeme s Charlotte spolu a vychutnáváme si to. Je to taková radost a lehkost. Cape Reinga je nádherné, magické místo, které dodává okamžiku další energii. Tady p

Bluff campsite - Twilight campsite, 28,3 km, 9 hodin Tak jo, těším se do cíle, jsem z toho nadšená. Je to úžasné, že jsem došla až sem. Teď se musím každý den ráno usmívat. 🤩 Když jsem měla jednou na Jižním ostrově krizi, tak jsem se utěšovala a dodávala si odvahy popěvkem: “One day I fly away, leave all this to yesterday”. Teď si to zpívám znovu, ale s nadšením a pocitem, že mám křídla, že jsem to zvládla. Dnes byl druhý, nekonečný den na pláži. Ráno pršelo a ani jedné se nechtělo vstávat, takže vyrážíme až v půl deváté, ale snad to před setměním stihneme. Počasí se vrátilo k příjemným překvapením a je mnohem lepší než předpověď, když jdeme tak jen minimálně fouká a neprší. Když ale vylezeme na druhou stranu duny na záchod, zjišťujeme jaký je to rozdíl. Zatímco na pláži přeci jen fouká a pro chůzi je to příjemné. Na druhé straně duny nefouká vůbec a je tam pořádné vedro a dusno. Dnes jsme viděly dalších několik mrtvolek rejnoků. A občas narazíme na miniaturní, zajímavé živočichy

Hukatere - Bluff campsite, 30,3 km, 9 hodin První z nekonečných dnů na pláži. Vstávám v 5:30, abych ještě před východem slunce vyrazila a stihla ujít dnešní várku kilometrů za světla. Charlotte vstávání dneska moc nešlo, takže vyrazila později.  Je to krása, když mezi mraky vykoukne slunce a ozáří pláž a vlny. Na začátku dne mě vždy chůze baví a snažím se co nejvíc vnímat a pozorovat okolí a užívat si to. Tak po dvou třech hodinách můj zájem opadá, to často pouštím audioknihu a ke konci už je to “kdy už tam budem?”. Obzvlášť tady když šlapu v nekonečném stále stejném prostředí. Občas mám pocit, že stojím na místě. V dálce už vidím útesy, u kterých odhaduji, že je kemp. Takhle to vypadá tak na kilometr, jenže když kolem mě profrčí auto a zmenšuje se až k sotva rozeznatelné tečce, tak je jasné, že je to ještě hodně kilometrů. 🫣 Zaujalo mě, jak místní chytají ryby. Nemyslela jsem si, že je možné chytat ryby na prut na mělké, písečné pláži. Ale oni zajdou kus do moře a nahodí udičku da

Ngapae Holiday park - Hukatere, 19 km, 5:15 Dnešní den utekl nějak strašně rychle a byl to krásný den. Počasí příjemně překvapilo a místo lehkého deště nám naservírovalo  oblačnou až skoro jasnou oblohu, teplo akorát a téměř bezvětří. Cesta po pláži mi utekla rychleji než včera. Pozorovala jsem racky, mušle v písku, duny, rybáře a projíždějící auta. Na pláži je co se týče aut celkem ruch. Od jednoho rybáře jsem dostala mandarinku. 🙂 V kempu jsme si pak užívaly pohled na divoké koně, západ slunce, písečné duny a nekonečnou pláž. Dnes je nejkratší den v roce, navíc úplněk a měsíc svítí víc než moje čelovka. Krásná, magická noc. V noci se divocí koně přišli pást mezi naše stany. Najednou mi přijde, že to strašně rychle utíká. Občas se musím radostí smát, že jsem se dostala až sem. Dneska se mi vybavila vzpomínka, jak se mě v Bluff ptali turisté, jestli jsem TA hiker, a já jim odpověděla, že se na TA chystám, ale že netuším, jak daleko dojdu. 🙂 Cíl se celou dobu zdál hrozně daleko a