Den 174.

Kerikeri - Auckland, bus 

A je to tady. Opravdový konec a teď být zase sama a vyrazit na cestu domů. Loučení s Charlotte je dojemné. Skoro mi to vhání slzy do očí. Přeci jen jsem s ní strávila nejvíce času. Než se dostanu autobusem do Aucklandu trvá to pět hodin (plus další víc než tři hodiny z Kerikeri na úplný sever ostrova), opravdu jsem to ušla za tři týdny?

Během 173 dnů na Zélandu jsem:

ušla 2340,5 km 🚶‍♀️

ujela na kole 321 km 🚴🏻‍♀️

upádlovala na kanoi anebo kajaku 130,5 km 🛶

Celkem: 2792 km

Z toho přesně po trase TA bylo: 2424 km

Takže z TA jsem ušla 80 % (celkově měří 3050 km).

Mým původním cílem bylo zvládnout celou TA, což se nepovedlo. Ale když si vzpomenu, jak vyčerpaná jsem byla po Jižním ostrově a jak “náročný” byl každý den, tak jsem hrdá, kolik jsem toho ještě zvládla. 

Původně jsem si představovala poklidnou meditaci a souznění s přírodou. Ale vyklubal se z toho takový Spartan Race a boj o každý krok. Někdy jsem měla přírody plné zuby a měla jsem pocit, že se zejména rostliny proti mě spikly. 😁 Rozhodně můžu trasu doporučit všem masochistům. Často jsem většinu fyzické i psychické energie spotřebovala jen na chůzi krajinou, takže na nic jiného už nezbývalo. 

Ale byly tam i magické, výjimečné okamžiky, které člověk jen tak nezažije. A třeba fosforeskující moře bylo naprosto úžasné, něco co jsem ještě nikdy nezažila.

Co mě naprosto překvapilo byly lidi. S těmi jsem moc ve svých představách nepočítala. Všechny ty dobré skutky a náhody, u kterých jsem občas měla pocit, že je snad přitahuji a vůbec netuším, čím jsem si to zasloužila. Bylo úžasné potkat všechny ty milé lidi, tu spoustu zajímavých, rozdílných lidí. Když mi někdo zmizel, za nějakou dobu se objevil zase někdo další. Bylo zajímavé sledovat, jak jsme rozdílní a zároveň stejní, poslouchat všechny ty zajímavé a někdy nelehké životní osudy. A seznámit se aspoň trochu s životem na Zélandu.

A já? Necítím se jiná. Třeba z některých těžkých částí ke konci jsem měla stejný respekt jako na začátku. Necítím se odvážnější, spíš klidnější. Ale to bude možna i věkem. 🙂 Mám pocit, že bych měla přestat se sebou bojovat, přijmout se taková jaká jsem a respektovat se. 

Jasně se ukázalo, že mám raději společnost, než dělat věci sama. Jsem pak uvolněnější. Taky chodit po horách by mi stačilo max. 2 měsíce v kuse, takže do žádných z podobných treků v USA se nepustím. I když trochu pošilhávám po cestě do Santiago de Compostela. 🙂 Rozhodně to byla zajímavá zkušenost. A nevím, zdá se to jen mně, že na fotkách najednou zářím?

Ale budu si muset celý ten zážitek ještě zpracovat a projít na fotkách, protože tam je člověk rád, že zvládl jeden den, večer často není síla na víc, než postavit stan a uvařit si večeři, a druhý den už čelí další spoustě zážitků.