Den 170.

Ngapae Holiday park - Hukatere, 19 km, 5:15

Dnešní den utekl nějak strašně rychle a byl to krásný den. Počasí příjemně překvapilo a místo lehkého deště nám naservírovalo oblačnou až skoro jasnou oblohu, teplo akorát a téměř bezvětří.

Cesta po pláži mi utekla rychleji než včera. Pozorovala jsem racky, mušle v písku, duny, rybáře a projíždějící auta. Na pláži je co se týče aut celkem ruch. Od jednoho rybáře jsem dostala mandarinku. 🙂

V kempu jsme si pak užívaly pohled na divoké koně, západ slunce, písečné duny a nekonečnou pláž. Dnes je nejkratší den v roce, navíc úplněk a měsíc svítí víc než moje čelovka. Krásná, magická noc. V noci se divocí koně přišli pást mezi naše stany.

Najednou mi přijde, že to strašně rychle utíká. Občas se musím radostí smát, že jsem se dostala až sem. Dneska se mi vybavila vzpomínka, jak se mě v Bluff ptali turisté, jestli jsem TA hiker, a já jim odpověděla, že se na TA chystám, ale že netuším, jak daleko dojdu. 🙂 Cíl se celou dobu zdál hrozně daleko a náročně dosažitelný. A najednou jsem tady. Už nemusím schraňovat všechny plastové pytlíky, protože by se mi mohly hodit, přemýšlet, jestli mi vyjde plynová bomba a jídlo, jestli se mi nerozpadne batoh než dojdu do cíle, jak dojdu 300 km s vložkami do bot, ze kterých mě bolí chodidla, co budu dělat, až mi dojde “hiker’s wool” na puchýře a odřená chodidla …

Kolikrát jsem si po cestě přála, mít to už za sebou, nebo s tím předčasně skončit. A teď si nejsem tak jistá. Je to divné, že najednou už nebude kam jít a člověk se vrátí zpět do civilizace.

Je to stejné, jako když jsem byla na brigádě na cateringu. Dokud jsme tam museli být, hrozně se to táhlo, byla jsem unavená a toužila jsem jen po tom, ať už je konec. Jenže když už jsme mohli odejít nebo tam dobrovolně zůstat ještě nějakou dobu navíc, tak mi to najednou vůbec nevadilo.