Den 172.
Bluff campsite - Twilight campsite, 28,3 km, 9 hodin
Tak jo, těším se do cíle, jsem z toho nadšená. Je to úžasné, že jsem došla až sem. Teď se musím každý den ráno usmívat. 🤩 Když jsem měla jednou na Jižním ostrově krizi, tak jsem se utěšovala a dodávala si odvahy popěvkem: “One day I fly away, leave all this to yesterday”. Teď si to zpívám znovu, ale s nadšením a pocitem, že mám křídla, že jsem to zvládla.
Dnes byl druhý, nekonečný den na pláži. Ráno pršelo a ani jedné se nechtělo vstávat, takže vyrážíme až v půl deváté, ale snad to před setměním stihneme. Počasí se vrátilo k příjemným překvapením a je mnohem lepší než předpověď, když jdeme tak jen minimálně fouká a neprší. Když ale vylezeme na druhou stranu duny na záchod, zjišťujeme jaký je to rozdíl. Zatímco na pláži přeci jen fouká a pro chůzi je to příjemné. Na druhé straně duny nefouká vůbec a je tam pořádné vedro a dusno.
Dnes jsme viděly dalších několik mrtvolek rejnoků. A občas narazíme na miniaturní, zajímavé živočichy nebo další divoké koně.
Také jsme přecházely několik potoků. Nic hlubokého, protože na pláži se to rozmělní, ale na konci dne mám zase úplně mokré boty.
Narazily jsme na zajímavý úkaz - stříkající díry. Pláž je na některých místech plná malých děr. Když je to místo dostatečně podmáčené a my na něj stoupneme, tak z těch děr stříká voda.
Pláž je na jednu stranu stejná a na druhou každou chvíli jiná. Někde je měkká a boříme se, někde naopak tvrdá jako beton. Někde moře vytvořilo zajímavé vzory z tmavého a světlého písku. Vypadá to jak umělecké dílo. Jinde je zase spousta mušlí. Některé jsou zajímavě tvarované nebo barevné. V některých částech naopak nejsou mušle vůbec.
Jako metu si vždy stanovím obrys ptáků v dálce. Říkám si dojdu tam a jsem zvědavá, co se z toho obrysu vyklube. Jednou jsem si myslela, že to jsou tučňáci, ale byly to jen velcí ptáci.
Zdá se nám, jako by se v útesy v dálce vůbec nepřibližovaly. Když k nim konečně dorazíme máme radost. To nejnáročnější máme za sebou. Teď bude aspoň trochu změna, 4 km nahoru přes útesy. Nejdřív nás čeká skoro 400 schodů a pak poslední záchvěv typické cesty na TA - velmi kluzké bahno a zaplavená cesta. Charlotte se to snaží přeskákat a prodírat se křovím. Já už mám stejně mokré boty, tak jdu středem. K tábořišti se dostáváme se západem slunce. Stojíme tam a užíváme si tu chvíli.
V tomto místě je moře velmi bouřlivé a hlučné.
Charlotte nějak přitahuje vačice. Když spíme ve stanu, tak ji vždy v noci navštíví a dnešní noc není výjimkou. 😁
Kdyby vám přišlo, že ta pláž je pořád stejná. Tak vám to jen nepřipadá. 😁
Komentáře
Okomentovat