Nečekej a jdi

    Dnešní představa - v šest v klidu vstaneme. Nasnídáme se a vyrazíme na letiště, kde budeme dvě hodiny před odletem, v pohodě se odbavíme, případně koupíme nějaké suvenýry a odletíme.  Skutečně jsme v šest vstaly, v klidu se nasnídaly a vyrazily. Cesta pěšky na metro nám trvala o trošku déle, než podle navigace. Překvapilo mě, že už v sedm ráno jsou u chrámu Senso-ji první turisté. Pak jsme chvilku musely hledat vlez do  metra, protože v daném místě jsou tři linky a musely jsme najít tu správnou. Pak jsme měly na jedné stanici přestoupit a, i když jsme stály u správného nástupiště a byl ten správný čas odjezdu, nastoupily jsme do špatného vlaku. 🤦‍♀️  Na další stanici tedy vystoupit, počkat na vlak zpět, vrátit se a dojet konečně na letiště.  Připadalo nám, že se vlak neskutečně vleče a hlavou nám běžely myšlenky, jak velké fronty asi mohou být na letišti v Tokyu. A to jsme ještě měly problém při výstupu s placením, protože tato linka měla mít možnos...

  Betonové monstr   stavby Překvapilo mě, že často se tady nacházejí nevzhledné, betonové monstr stavby. Třeba ve městech a to i poblíž historických center to jsou často mosty od silnic a dálnic, kdy si připadáte, jako byste podcházely ten nejhnusnější most na dálnici. Většinu řek, a to i těch v horách ma Kumano Kodo, mají v betonových korytech. Podle řeky sice třeba vede stezka, ale není to žádná hezká stezka, ale naopak je z toho nejhnusnějšího betonu. Často tady mají vybetonované celé svahy, hory. Chápu, že vzhledem k podmínkám je to nutné, aby jim svahy neujížděly. Ale je to fakt monstrózní. Překvapuje mě, že na to, jak mají být Japonci na estetiku a krásno, tak to vypadá, jako by to ve vnějším prostředí vůbec neplatilo. Tady jako by se vůbec nesnažili dělat věci hezké, pohledné a nebo tu betonovou nevzhlednost nějak zjemnit. Není to totiž žádný hezký, jemný moderní beton, ale naopak tmavě šedivý, hrubý beton. Jak už jsem i zmínila, tak i jejich domy ve městě, jsou často...

  Na dnešek jsme si nakonec naplánovaly prohlídku chrámu a pagody Senso-ji. Už po osmé ráno tu byly davy turistů, ale ještě se to dalo užít. Když jsme o hodinu později odcházely, tak už nemělo smysl fotit bránu u vchodu, protože by přes všechny turisty nebyla moc vidět. Pak jsme se chvíli prošly v parku podél řeky Sumida, pozorovaly cvrkot kolem a užily si výhledy na mrakodrapy na druhé straně včetně nejvyšší budovy-věže v Japonsku, Sky Tree. Pak jsme se projely lodí přes půlku Tokya až k Odaiba Marine Park. Možnost plavby lodí našla Lenka a byl to super nápad, lepší než jet metrem. V Odaiba Marine Park je kromě moderních výškových budov, moře a pláže také imitace sochy Svobody. Vůbec jsem netušila, že tu nějaká je. Vypadá to, že toto je moderní čtvrť se spoustou moderních výškových budov a malebných parčíků. Takhle nějak jsem si představovala, že bude vypadat většina Japonska. Tentokrát mi některé části Tokyo připadají i fakt hezké. Samozřejmě jako vždy: když hledáme něco k jíd...

Dneska jsme vyjely busem 2 km zpět nahoru, abychom si prohlédly nádherný vodopád Nachi, pagodu a okolní chrámy. Na stezku Kumano Kodo se vydávají poutníci už od 12. století, aby navštívili chrámy v Hongu, Nachi a v Hayatama. Když jsem se kochala pohledem na nádherný vodopád, se 133 metry nejvyšší v Japonsku, cítila jsem klid a uspokojení. Zvládla jsem to, došla jsem až sem, už nikam nemusím a můžu si vychutnat odměnu. Připomnělo mi to scénu z Dannyho parťáků, když na konci, po zdařilé loupeži, stojí u fontány a s uspokojením a klidem se kochají výhledem. Musím říct, že vesnice Nachisan je moje nejoblíbenější místo v Japonsku. Je tu nádherná krajina (vodopád, strmé vysoké hory, výhled na moře), krásná pagoda, dva krásné chrámy, mezitím rozmístěno spoustu soch, oltářů a krásně upravených zahrádek. Prostě dokonalé místo.  Vstaly jsme brzo ráno, takže u vodopádu jame byly už po sedmé hodině a mohly jsme si místo v klidu užít a rozjímat. Překvapivě tu ani nebyly davy turistů. Možná je t...

  Předpověď počasí naštěstí vyšla a dneska bylo příjemné slunečné počasí. Dnešní etapa stezky Kumano Kodo nám dnes nedarovala nic zadarmo. Neustálé strmé, kamenité stoupání a klesání, v horších místech připomínající spíš koryto potoka, jinde po nekonečných, vysokých kamenných schodech. Míst, kde by člověk mohl prostě jen pohodově jít bylo pomálu. Asi nejvíc se mi líbila část mezi dvěma vrcholovými body Echizen-toge pas a   Funamicha-ya station. Tady byl les zelenější a světlejší a teklo zde několik krásných horských potoků. Většinu zbylé cesty tvořil hustý, temný les. V půlce trasy jsem se ještě cítila dobře, ale následující klesání bylo nekonečné a náročné až do posledního metru. Občas jsem si říkala, že to parkoviště (první bod u cíle, ke kterému jsme měly dojít) snad někdo přestěhoval.  Dneska nakonec došlo i na čelovku, aspoň jsem ji s sebou netáhla zbytečně, a na ubytko jsem se doklopýtala až v 18hod. Kdyby cesta byla o třetinu kratší, tak bych se vůbec nezlobila. ...