Japonsko den devatenáctý

Dneska jsme vyjely busem 2 km zpět nahoru, abychom si prohlédly nádherný vodopád Nachi, pagodu a okolní chrámy. Na stezku Kumano Kodo se vydávají poutníci už od 12. století, aby navštívili chrámy v Hongu, Nachi a v Hayatama.

Když jsem se kochala pohledem na nádherný vodopád, se 133 metry nejvyšší v Japonsku, cítila jsem klid a uspokojení. Zvládla jsem to, došla jsem až sem, už nikam nemusím a můžu si vychutnat odměnu. Připomnělo mi to scénu z Dannyho parťáků, když na konci, po zdařilé loupeži, stojí u fontány a s uspokojením a klidem se kochají výhledem.

Musím říct, že vesnice Nachisan je moje nejoblíbenější místo v Japonsku. Je tu nádherná krajina (vodopád, strmé vysoké hory, výhled na moře), krásná pagoda, dva krásné chrámy, mezitím rozmístěno spoustu soch, oltářů a krásně upravených zahrádek. Prostě dokonalé místo. 

Vstaly jsme brzo ráno, takže u vodopádu jame byly už po sedmé hodině a mohly jsme si místo v klidu užít a rozjímat.

Překvapivě tu ani nebyly davy turistů. Možná je to tím, že je to daleko od hlavních turistických tras. I nám cesta vlakem zpět do Tokya bude trvat pět a půl hodiny. 

Ale nejdřív jsme musely sjet busem z hor dolů k moři do města Kii-Katsuura, což je naopak nejošklivější město, jaké jsem zatím v Japonsku viděla. Je to rybářské město, které má evidentně to nejlepší už za sebou a je to na něm dost vidět. Snad všechno ve městě je ošuntělé, zrezivělé a vypadá to ve špatném stavu. Výhled na strmé skály v moři by byl hezký, kdyby ho nezdily obří nevzhledné budovy okolo. V neděli dopoledne vypadalo město i celkem opuštěně.

Dneska jsme se svezly i Shinkanzenem. To byl svistot, až se mi z toho začala motat hlava. Vzdálenost, kterou jsme normální vlakem jely skoro čtyři hodiny, zvládne Shinkanzen za hodinu a půl. Jen se mi z té rychlosti dělá blbě a zaléhají mi uši, tak snad to tu hodinu a půl vydržím. Připadám si, jak na centrifuze na pouti.

Typický japonský pokoj

Vodopád Nachi