Nečekej a jdi

  Ráno bylo roztomilé, jak nám skupina čtyř Japonek, se kterými jsme se poslední dva dny neustále míjely a včera večer jsme se sešly na stejném ubytování, náruživě mávaly z okna, když jsme vyrážely. Předpověď počasí se bohužel nezměnila, takže opravdu celý den vytrvale pršelo až lilo. Rozhodly jsme se, že i tak zkusíme ujít dnešní etapu, i když jsme si ji o 3 km zkrátily. Super bylo, že velké batohy jsme si mohly nechat v úschovně. Bez nich se jde mnohem lépe obzvlášť v tomto počasí.  Rozhodly jsme se to jít obráceně, takže jsme hned ráno dojely na konec etapy do Kowaze, a pak jsme šly zpět do Hongu, kde máme zamluvené ubytování. V okolí Kowaze totiž nic dostupného nebylo. Byla jsem ráda, že až na počáteční prudší stoupání, jak jinak by tady výlet mohl začít, byla jinak cesta pěkná a šlo se v pohodě. V tomhle dešti bylo tu super, že tu nebylo žádné kluzké skákání po kamenech. Ono stačilo, že se cesta změnila v potok a louže a už po pár metrech jsme měly durch mokré boty. I ...

Ráno nás paní domácí opět pohostila vynikajícím jídlem, pak si nás vyfotila na památku a v sedm už jsme byly na cestě. Trasa začala jak jinak dvoukilometrovým strmým stoupáním. Pak následovalo asi 5 km v pohodě po silnici, ale pak až do konce to bylo neustálé strmé stoupání a klesání. Po 12 km už jsem z toho byla vyřízená, ale nakonec jsem celých 21 km s několika přestávkami a občerstvením došla. Celkem mi to trvalo 10 hodin. Poslední dva kilometry jsem spíš doškobrtala. Dnešní trasa byla hezká, ale asi nejzajímavější byla místní “výstava pindíků” a výhled na nekonečné strmé kopce, který se nám na konci naskytl. Jaké to bylo úžasné naložit své zmožené tělo do horké minerální vody. Ve vesnici Yunomine Onsen, kde jsme nocovaly, mají opravdové termální prameny. Skrz vesnici teče horký potok a lehce to tam smrdí sírou. Jsem opravdu ráda, že se nám podařilo zajistit tuto trasu a ubytování na ní, protože můžeme zakusit pravé ubytování v japonském stylu a ještě si vychutnat úžasné, domácí ...

Dnes jsme vyrazily na první část poutní cesty Kumano Kodo. Jelikož jsme nevěděly, jak nám to půjde, jely jsme raději busem už v 6:50 a v 7:30 jsme byly na startu. Cesta začíná pěkně zostra, první 4,5 km je strmé stoupání, občas chviličku i strmé klesání. Žádné pozvolné stoupání a krásné mírné schody, jako ukazují všude na fotkách t Kumano Kodo, ale pořádně do kopce přes kořeny a kameny. Nohy mě pálí, bolí a protestují. Bohužel tady nemám ani svoje trekingové hůlky. A tak si říkám: “udělej jeden krok”, a pak “udělej jeden krok”. A ten jeden krok se většinou zvládnout dá. Je chladněji, než jsem čekala. Ale to nevadí, aspoň ze mě neleje pot. Asi po 4 km je krásná vyhlídka do údolí a na okolní kopce. Vždycky jednou za čas je malý oltář a informační tabule, což příjemné rozptýlení a důvod ke krátkému odpočinku.  A taky razítka. Vypadá to, že jich můžeme nasbírat až 25.  Naštěstí dalších 9 km už je mnohem více v pohodě a často se jde po krásné pěšině, celou dobu v lese. Je tu kr...

  Ráno jsme si odvezly batohy na hlavní nádraží v Kjótu. Hlavní nádraží je kapitola sama pro sebe. Je obrovské, má průchody na několika úrovních, kříží se tady různí poskytovatelé železnic a autobusů a jsou tu pokaždé davy lidí. Celkem jsme přes něj prošly snad pětkrát a stejně mám pocit, že jsme šly pokaždé jinudy. Dostat se z jedné části do druhé, může trvat i dvacet minut. Pro jistotu jsem si udělala několik fotek místa, kde jsme nechaly batohy a pozorně jsme si prohlédly vchod do stanice, abychom potom našly to správné místo se skříňkami. Procházet přes toto nádraží je vždycky masakr. Cesta busem v zácpě na kraj města byla zdlouhavá. Bus snad stavěl každých 50 metrů, ale aspoň jsme seděly. Dorazit k další významné památce, zlatému pavilonu Kinkakudži, ještě před otvíračkou v devět měly další stovky lidí a desítky školních tříd. 🤦‍♀️ Nakonec to vypadalo, že takhle hned po ránu tu bylo nejvíc narváno. Fotky jsme si udělaly, pavilon jsme viděly, ale člověk šel celou dobu v davu....

  Po včerejším dlouhém dni se nám moc vstávat nechtělo. Na náladě mi nepřidalo, že vlak do Nary byl plný a musely jsme 40 minut stát. Už teď mě bolely nohy. Od Nary jsem toho moc nečekala, věděla jsem jen, že tam mají jeleny, a příjemně mě překvapila.  Myslela jsem si, že posvátné jeleny budeme muset hledat někde v parku, ale stačilo jen popojít pár metrů od nádraží a už tam byli. Desítky a stovky jelenů na chodníku, v parku, na silnici, v podchodu, úplně všude. Nechají se pohladit a úklonem hlavy žádají o jídlo. Není problém najít prodavače oplatek pro jeleny. Jenže jeleni jsou dost neodbytní, najednou je jich kolem vás plno a začnou vás okusovat a štípat do boku a nohou. Ale třeba při braní oplatky mě nikdy nekously. Po čase jsem zjistila, že když je plácnete, nebo jim ukážete dlaní dost, tak se dají udržet celkem na uzdě. 😁 Krmení jelenů většinou skončilo jako ústup před jeleny, ale byla to zábava. Pak jsme navštívili budhistický chrám Tódaidži, který mě ochromil svou m...

  Jestli v Kanazawě bylo hodně turistů, tak tady jich je dvakrát tolik. Už před půl devátou ráno bylo u svatyně Fushimi Inari Taisha hodně turistů, takže si človek místo nemohl moc užít, ale když jsme se kolem jedenácté vracely zpět, tak už byl dav takový, že se místy skoro nedalo projít. Tato svatyně je známá především díky 4 km dlouhému okruhu s červenými bránami, torii. Výhoda je, že čím výš na kopec vylezete, tím méně je tam turistů a nahoře už jsme si mohly atmosféru místa v klidu užít a vychutnat. Další nevýhodiu Kjota je, že památky jsou poměrně daleko od sebe, takže přesuny, obzvlášť v neustálé dopravní zácpě něco zaberou. Jako druhé jsme zvolily hrad Nidžó. Kromě krásně malovaných stěn uvnitř paláce je velmi zajímavá podlaha. Za ta léta jsou hřebíky rozvrzané tak, že to zní, jako když zpívají ptáci. Opravdu jsem si říkala, jestli nám z reproduktoru pouští ptačí kulisu a až v půlce prohlídky jsem si přečetla, že to dělá podlaha.  Pak jsem si potřebovala někde na ch...

  Nakonec se předpověď počasí vylepšila a dnes bylo většinu dne teplo a slunečno. Což jsem ráda, protože jako první jsem měla schůzku v půjčovně kimon. Zážitek byl už jen vybírat si šaty a doplňky, pak se nechat obléknout (tři různé vrstvy látek, k tomu nepočítaně pásků, výztuha a nakonec hlavní stuha) a učesat. Ta stuha vás trochu stáhne a omezí v pohybu, takže už chápu gejši, že jejich tanec je minimalistický.   Žabky s páskem mezi prsty mi vždy vadily a ani tady s ponožkou to není lepší, takže při delší chůzi je to pro mě dost nepříjemné, ale co by člověk pro pár fotek v kimonu neudělal.  Je zajímavé, že ty bílé ponožky na to mají uzpůsobené, palec je v ponožce oddělený od  ostatních prstů. Celý proces v obchodě trval kolem 45 minut. Další skoro tři hodiny jsme s Lenkou strávily chozením po zajímavých místech v okolí a Lenka mě fotila. Vypadá to, že jsem si vybrala dobrý vzor, protože několik kolemjdoucích mi řeklo, že mi to sluší. Celkově to byl opravdu super z...