Japonsko den dvanáctý

 Jestli v Kanazawě bylo hodně turistů, tak tady jich je dvakrát tolik. Už před půl devátou ráno bylo u svatyně Fushimi Inari Taisha hodně turistů, takže si človek místo nemohl moc užít, ale když jsme se kolem jedenácté vracely zpět, tak už byl dav takový, že se místy skoro nedalo projít. Tato svatyně je známá především díky 4 km dlouhému okruhu s červenými bránami, torii. Výhoda je, že čím výš na kopec vylezete, tím méně je tam turistů a nahoře už jsme si mohly atmosféru místa v klidu užít a vychutnat.

Další nevýhodiu Kjota je, že památky jsou poměrně daleko od sebe, takže přesuny, obzvlášť v neustálé dopravní zácpě něco zaberou.

Jako druhé jsme zvolily hrad Nidžó. Kromě krásně malovaných stěn uvnitř paláce je velmi zajímavá podlaha. Za ta léta jsou hřebíky rozvrzané tak, že to zní, jako když zpívají ptáci. Opravdu jsem si říkala, jestli nám z reproduktoru pouští ptačí kulisu a až v půlce prohlídky jsem si přečetla, že to dělá podlaha. 

Pak jsem si potřebovala někde na chvíli odpočinout a také začalo dost pršet, a tak jsme zamířily do jedné z mála kaváren, které jsme našly. Což není vůbec jednoduché. Kavárny tady moc nevedou. Když už, tak je to místo, kde podávají jen čaj a kávu. Když máte ještě větší štěstí, tak mají v nabídce jeden koláček a zmrzlinu. Minimalismus v praxi. 🤦‍♀️😁 Tady měli na výběr koláčky čtyři, zkusily jsme dva a byly dost hnusné.

V Tokyu jsme měly štěstí, že jsme narazily na dobré restaurace, když jsme je potřebovaly. Tady v Kjótu je to spíš naopak. Když si říkáme, že bychom někam zašly, tak nemůžeme nic vhodného najít. A když jsme si jednou vybraly restauraci dopředu, tak zrovna byla zadaná pro uzavřenou společnost.

I jít na oběd je někdy docela věda. Restaurace jsou tu maličké, takže po celou dobu oběda, většinou 11:30-14:00, se tvoří u vchodu fronty a musíte počkat, až někdo odejde a obsluha vás usadí. Od 14:00 má většina restaurací zavřeno a otvírají až kolem 17:30, takže na pozdní oběd zapomeňte, protože nebudete mít kam zajít.

Nevím, jestli to byla jen náhoda, ale většina restaurací podává vesměs to samé - vývar s nudlemi. Liší se jen jeho příchuť a co vám položí navrch. Může to být řízek, ryba, vařené maso, tofu…  Najít něco jiného se nám moc nedaří.

Japonské dezerty jsou také nic moc, většinou jsou z rýžové mouky, což samo o sobě chutná divně, a náplň je často z fazolí. Dřív mi to chutnalo, ale teď už ne. Další specialitou je matcha příchuť, matcha zmrzlina, čokoláda, knedlíčky, koláčky … Také tady mají něco jako “poháry”, ale to vypadá tak zběsile, že jsme se neodvážily to ochutnat. Nechutných věcí jsme si koupily u dost. Vypadá to, něco mezi “jak pejsek s kočičkou peklo dort” a “bába z mokřin, ještě tam přidám žabí hlen”. 😂

Navečer jsme ještě vyrazily do chrámu Kijomizu-dera. To krásný velký chrám, kde jsme si navíc mohly užít i noční pohled na chrám a Kjóto. Cestou k chrámu se proti nám valily davy lidí, že se sotva dalo projít, ale v chrámu to takhle navečer chvilku před zavíračkou celkem šlo.

Pak jsme se ještě procházely historickou čtvrtí, takhle navečer to bylo velmi příjemné, mělo to krásnou atmosféru a aspoň tu nebylo tolik lidí. Náhodou jsme zavítaly až do chrámu Kodai-ji, kde zrovna probíhala večerní světelná projekce. Na jednu bránu promítali krátkou projekci a zahrada byla nádherně nasvícená, stavbičky, jezírko, barevné listí na stromech, bambusový les. Prostě nádhera.

A zakončily jsme procházku u další nádherně osvětlené svatyně Yasaka Shrine. Zcela vyčerpané jsme se dostaly na ubytování až v deset večer. Stálo to za to.