Japonsko den patnáctý

Dnes jsme vyrazily na první část poutní cesty Kumano Kodo. Jelikož jsme nevěděly, jak nám to půjde, jely jsme raději busem už v 6:50 a v 7:30 jsme byly na startu.

Cesta začíná pěkně zostra, první 4,5 km je strmé stoupání, občas chviličku i strmé klesání. Žádné pozvolné stoupání a krásné mírné schody, jako ukazují všude na fotkách t Kumano Kodo, ale pořádně do kopce přes kořeny a kameny. Nohy mě pálí, bolí a protestují. Bohužel tady nemám ani svoje trekingové hůlky. A tak si říkám: “udělej jeden krok”, a pak “udělej jeden krok”. A ten jeden krok se většinou zvládnout dá. Je chladněji, než jsem čekala. Ale to nevadí, aspoň ze mě neleje pot.

Asi po 4 km je krásná vyhlídka do údolí a na okolní kopce. Vždycky jednou za čas je malý oltář a informační tabule, což příjemné rozptýlení a důvod ke krátkému odpočinku.  A taky razítka. Vypadá to, že jich můžeme nasbírat až 25. 

Naštěstí dalších 9 km už je mnohem více v pohodě a často se jde po krásné pěšině, celou dobu v lese.

Je tu krásné ticho, i ptáčkové zpívají jen občas. Kolem nás se motá asi 20 dalších turistů, se kterými se průběžně různě předcházíme a míjíme. 

Před třetí jsme dorazily do cíle, vesničky Chikatsuyu, což v překladu “možná krev možná rosa”. 😁

Naše paní domácí anglicky neumí. Mluví na nás japonsky, my jí všechno odkýváme a díky posuňkům odhaduje, co nám asi říká. 😂 Je sice hezké, že nám paní ukazuje klimatizaci, ale my bychom ocenily spíš topení. Zatím jsem si všimla topení jen na horské chatě v Kamikochi. Nikde jinde, ani tam, kde mívají sníh, topení nebylo. Asi mají rádi studený odchov. Jdu se ohřát do sprchy.

Paní úžasně vaří. Večeře byla výborná. Je úžasné a určitě i pracné, že připravují několik různých chodů, které jsme dostaly v malých mističkách.

Tady má paní super moderní záchod, sám se rozsvítí a zvedne prkénko, pak se sám spláchne a prkénko dá zase dolů.



Ninja 😁



Ještě čerstvá na startu






Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Japonsko den druhý

Obrázek
  Letadlo nás vysadilo v osm ráno místního času, pro nás ovšem jedna v noci. Vyplnit dva papíry, dostat nálepku do pasu a už jsme vpuštěny do země. S českým pasem to bylo rychlé, ale u lidí z asijských zemí, co byli před námi, to dost trvalo. ZAutomat na prodej lístků na metro fakt nedávám, ještě že je vedle přepážka, kde nám poradili a lístek prodali. Přestup jsme nakonec spíš náhodně zvládly, než že bychom jasně věděly, kam jít. Jako první vyrážíme ke slavné křižovatce Shibuya, když už je to po cestě. Nevím, co na ní všichni mají, ve skutečnosti vypadá ještě méně zajímavá než na fotkách. To chrám Meiji je rozhodně zajímavější. Tady narážíme na první - “pouze hotovost”, protože vstup do zahrady byl zpoplatněn. Tak jsme si zašly na oběd, vybraly peníze a vrátily se. Jídlo v restauracích je tady překvapivě levné - polévka, kola,hlavní jídlo a vajíčko navíc, to vše za 150kč. Ani vstupy na památky nejsou drahé, dnes jsme platily dvakrát 75kč. Ze svatyně jsme šly ještě do nedalekéh...
Další informace

Jsponsko, den první

  Budík zvoní už v pět ráno, abych se vydala na dalekou cestu na Východ. Před půl osmou jsem na letišti. Tentokrát jsem měla “dvojité štěstí”, vybrali si mě, jak ke kontrole na výbušniny, tak mi prohlíželi batoh. Náš let do Kodaně má malé zpoždění. Úžasný, protože v Kodani jsme už tak měly jen hodinu na přestup. Takže jsme si daly běh přes letiště, které je mnohem větší, než jsme čekaly. Když jsme čekaly u pasové kontroly, tak u našeho letu už svítilo, že je gate uzavřen. Ale nakonec jsme to stihly, většina letadla už byla usazená, ale ještě po nás přišly další cestující, z dalších zpožděných přípojů. Let byl celkem v pohodě, trochu jsme se i prospaly, chvíli byly trochu turbulence a už jsme přistávali v Tokyu.
Další informace

První den

Obrázek
Dneska jsem začala svoji pouť na Te Araroa. Předpověď počasí jim vyšla, dopoledne bylo celkem hezky, ale pak začalo postupně víc a víc pršet. Na radu paní z recepce z mého hostelu jsem zkusila do Bluff odstapovat. Chvilku to trvalo, ale povedlo se. Dnes jsem ušla masi 18km, a pak jsem zase stopovala zpátky (Těch 40km bych fakt neušla). Cestou zpět, když už dost pršelo, tak jsem čekala, že mi lidi zastaví hned, ale taky to trvalo tak 20 minut. Dneska jsem měla následující poprvé na Te Araroa: první den na cestě ztratila jsem se (už asi po 300 metrech) prodírala jsem se buší mimo cestu zdolala jsem první kopec, no spíš kopeček přešla jsem první potok stopovala jsem zmokla jsem Hned v den příjezdu jsem se na hostelu seznámila s Američanem v důchodu, co objíždí Nový Zeland a sbírá záznamy o místní veřejné dopravě a manželským párem ze Švýcarska, taky v důchodu, kteří zrovna dneska ukončili svoji Te Araroa pro cyklisty.
Další informace