Japonsko den čtrnáctý

 Ráno jsme si odvezly batohy na hlavní nádraží v Kjótu. Hlavní nádraží je kapitola sama pro sebe. Je obrovské, má průchody na několika úrovních, kříží se tady různí poskytovatelé železnic a autobusů a jsou tu pokaždé davy lidí. Celkem jsme přes něj prošly snad pětkrát a stejně mám pocit, že jsme šly pokaždé jinudy. Dostat se z jedné části do druhé, může trvat i dvacet minut. Pro jistotu jsem si udělala několik fotek místa, kde jsme nechaly batohy a pozorně jsme si prohlédly vchod do stanice, abychom potom našly to správné místo se skříňkami. Procházet přes toto nádraží je vždycky masakr.

Cesta busem v zácpě na kraj města byla zdlouhavá. Bus snad stavěl každých 50 metrů, ale aspoň jsme seděly. Dorazit k další významné památce, zlatému pavilonu Kinkakudži, ještě před otvíračkou v devět měly další stovky lidí a desítky školních tříd. 🤦‍♀️ Nakonec to vypadalo, že takhle hned po ránu tu bylo nejvíc narváno. Fotky jsme si udělaly, pavilon jsme viděly, ale člověk šel celou dobu v davu. 

Památky v Kjótu a okolí jsou fakt nádherné a mimořádné proti těm v dalších částech země, ale ty davy lidí a přesuny jsou vyčerpávající. Už se těším na klid na poutní stezce Kumano Kodo. Tedy doufám, že tam bude klid.

Pak jsme navštívily ještě dva chrámy s krásnými zahradami, Rjóandži a Ninnadži. Počet lidí byl sestupný a ten poslední evidentně není tak oblíbený, takže tam to bylo naprosto v pohodě. 

K obědu se nám povedlo najít zase jen polívku. Pak jsme ještě vyrazily do vyhledávaného bambusového lesa Arashiyama. Ten nebyl ani zdaleka tak hezký, jako na fotkách. To bambusový les u chrámu Kódai-ji, který jsme viděly předevčírem, byl hezčí. Navíc tu opět byly šílené davy lidí. Ale mělo to dvě pozitiva. Jednak krásný výhled z vláčku přes kabinu řidiče a jednak jsme získaly nová razítka do sešitku. U chrámů v Kjóto totiž žádné nemají.

Cestou zpět na hlavní nádraží v Kjótu jsme objevily kouzelnou zahradu Suzaku, kde nikdo nebyl, a která utvořila hezkou tečku za naším objevováním Kjóta. Teď už nás čeká přesun vlakem na jihovýchod směr Tanabe. A od zítra zase poneseme plné batohy. 






Zenová zahrada
Zlatý pavilon


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Japonsko den druhý

Obrázek
  Letadlo nás vysadilo v osm ráno místního času, pro nás ovšem jedna v noci. Vyplnit dva papíry, dostat nálepku do pasu a už jsme vpuštěny do země. S českým pasem to bylo rychlé, ale u lidí z asijských zemí, co byli před námi, to dost trvalo. ZAutomat na prodej lístků na metro fakt nedávám, ještě že je vedle přepážka, kde nám poradili a lístek prodali. Přestup jsme nakonec spíš náhodně zvládly, než že bychom jasně věděly, kam jít. Jako první vyrážíme ke slavné křižovatce Shibuya, když už je to po cestě. Nevím, co na ní všichni mají, ve skutečnosti vypadá ještě méně zajímavá než na fotkách. To chrám Meiji je rozhodně zajímavější. Tady narážíme na první - “pouze hotovost”, protože vstup do zahrady byl zpoplatněn. Tak jsme si zašly na oběd, vybraly peníze a vrátily se. Jídlo v restauracích je tady překvapivě levné - polévka, kola,hlavní jídlo a vajíčko navíc, to vše za 150kč. Ani vstupy na památky nejsou drahé, dnes jsme platily dvakrát 75kč. Ze svatyně jsme šly ještě do nedalekéh...
Další informace

Jsponsko, den první

  Budík zvoní už v pět ráno, abych se vydala na dalekou cestu na Východ. Před půl osmou jsem na letišti. Tentokrát jsem měla “dvojité štěstí”, vybrali si mě, jak ke kontrole na výbušniny, tak mi prohlíželi batoh. Náš let do Kodaně má malé zpoždění. Úžasný, protože v Kodani jsme už tak měly jen hodinu na přestup. Takže jsme si daly běh přes letiště, které je mnohem větší, než jsme čekaly. Když jsme čekaly u pasové kontroly, tak u našeho letu už svítilo, že je gate uzavřen. Ale nakonec jsme to stihly, většina letadla už byla usazená, ale ještě po nás přišly další cestující, z dalších zpožděných přípojů. Let byl celkem v pohodě, trochu jsme se i prospaly, chvíli byly trochu turbulence a už jsme přistávali v Tokyu.
Další informace

První den

Obrázek
Dneska jsem začala svoji pouť na Te Araroa. Předpověď počasí jim vyšla, dopoledne bylo celkem hezky, ale pak začalo postupně víc a víc pršet. Na radu paní z recepce z mého hostelu jsem zkusila do Bluff odstapovat. Chvilku to trvalo, ale povedlo se. Dnes jsem ušla masi 18km, a pak jsem zase stopovala zpátky (Těch 40km bych fakt neušla). Cestou zpět, když už dost pršelo, tak jsem čekala, že mi lidi zastaví hned, ale taky to trvalo tak 20 minut. Dneska jsem měla následující poprvé na Te Araroa: první den na cestě ztratila jsem se (už asi po 300 metrech) prodírala jsem se buší mimo cestu zdolala jsem první kopec, no spíš kopeček přešla jsem první potok stopovala jsem zmokla jsem Hned v den příjezdu jsem se na hostelu seznámila s Američanem v důchodu, co objíždí Nový Zeland a sbírá záznamy o místní veřejné dopravě a manželským párem ze Švýcarska, taky v důchodu, kteří zrovna dneska ukončili svoji Te Araroa pro cyklisty.
Další informace