Den 111.

 Whangaehu - Koitiata, 13km, 5 hodin 

To byl tedy den! “Že to bude legrace jsme věděli všichni, ale že to bude taková sranda, netušil nikdo.”

Ráno jsem nemusela nikam pospíchat. Je to jenom 13 km a ideální je být na konci těch 13 km před čtvrtou, kdy je nejnižší příliv, protože se tam brodí řeka.

V osm jsem vstala, v klidu se nasnídala a těsně před desátou vyrazila. Mým prvním úkolem bylo dostopovat do Whangaehu. (Úsek Whanganui - Whangaehu už jsem si předtím splnila kole.)

Nejdřív jsme se pokochala historickou tramvají. Kdysi jim tu jezdili po městě, teď už jim zbyl jen kousíček kolejí pro zábavu. 

Když jsem šla na výpadovku a zrovna přemýšlela, jak dlouho tam budu muset trčet, než mi někdo zastaví (čekání nesnáším), zastavil vedle mě starší pár a nabídl mi odvoz. 🤩 Tohle byl asi nejrychlejší stop na světě. Stopla jsem si auto, ještě než jsem začala stopovat. 😁 Takové štěstí! 🍀 Dnešní stopování mě nadchlo. Hezky jsme si popovídali a za deset minut už jsem vystupovala.

Pak mě čekalo asi 6 km po silnici. S audioknihou to celkem utíkalo a tak jsem se dostala až na prašnou cestu a následně na pláž k moři. A teď další 4 km po pláži. Na moři byly velké vlny, říkala jsem si, že v těch by se asi dobře surfovalo, a na pláži hodně naplavených klád. 

Zrovna když mě chůze po pláži začínala unavovat, vylezla jsem na menší dunu a vidím domy! Takže už jsem u vesnice Koitiata. Už “jen” přebrodit řeku a jsem tam.

Během sjíždění řeky Whanganui mi Tim řekl, že když to brodil on, tak měl vodu po prsa (určitě měří přes 180cm) 😱, ale Charlotte říkala, že to krosila přes nějaké popadané stromy, takže vodou musela jít jen dva metry a měla to po kolena. Řekla jsem si: “Fajn, zkusím najít to správné místo.” Ale pro jistotu jsem si ráno vzala tři litry vody, kdybych to nemohla přejít, abych měla dost vody na nouzové táboření a cestu zpět.

V popisu v aplikaci stálo, že vzhledem k měnícímu se přílivu to nemáme krosit tam, kde se řeka vlévá do moře, ale že to máme přejít o několik stovek metrů dál v místech, kde jsou značky. 

Označené místo jsem našla. Řeka je široká tak dvacet metrů a neteče. Na mé straně byla řeka mělká, takže jsem zula boty, z kalhot si udělala kraťasy a vyrazila. Dorazila jsem asi do půlky, když se řeka začala prohlubovat a bylo jasné, že jen po kolena to nebude. 

Tak jsem se vrátila, kalhoty si sundala úplně a foťák dala do batohu. Ani nevím proč, ale napadlo mě sundat si i triko a mikinu, i když jsem vodu čekala tak do  půli stehen.

Druhý pokus, jdu a jdu. Udělám ještě jeden krok a najednou jsem tam po prsa. Voda a batoh mě spíš nadnáší, než že bych stála nohama na dně. (Zjistila jsem, že batoh opravdu nadnáší, jak psali v návodu, jak brodit řeku.) Okamžitě jsem zařadila zpátečku a vrátila se tam, kde byla voda jen po kolena.

Ve spodním prádle jsem chodila řekou a podle řeky přes hodinu, aspoň že je dneska celkem teplo. Charlottino místo se spadlými stromy nikde. Zkoušela jsem různá místa, tentokrát velmi opatrně hůlkou nataženou dopředu (na dno vidět není). Ale všude je to stejné. Do dvou třetin je řeka po kolena, a pak je tam velký hup a zbylou třetinu bych musela leda přeplavat. 

Už jsem si říkala, že se usuším, obleču a vyrazím zpět, ale pak jsem se rozhodla, že ještě zkusím místo, kde se řeka vlévá do moře. Tam to bývá nejmělčí. Ušla jsem tedy dalších asi 500 metrů. A opravdu! Řeka je tady do půli lýtek a přejít ji není problém. Kdybych dala na svou zkušenost rovnou a neposlouchala slepě oficiální instrukce, mohla jsem si tohle všechno ušetřit. 🤦‍♀️

Byla jsem ráda, že nemusím šlapat 13km zpět a za chvíli budu v kempu.

Čekala jsem, že celý batoh bude mokrý.

Ale při převlékání jsem zjistila, že je mokrá jen tak dolní čtvrtina až třetina. Pak mi došlo, že karimatka i batoh sám se nadnášely, takže se tolik nenamočily jako já. 

Kemp i vesnice  jsou opravdu pěkné, čisté a hezky upravené. I odpadkové koše tady mají. 😱

Hned při příchodu do kempu mě osloví jeden pán, který je tu ve velkém stanu. Chvíli si povídáme. Je tu na tři týdny kvůli ochraně přírody. 

A pak už jdu stavět stan. Vyndávám věci. Všechno v pohodě. A pak. “Doprdele! Spacák je mokrý.” To jsem vůbec nečekala, když batoh nevypadal lze. Můj pytel evidentně není tak nepromokavý jak jsem si myslela, takže vše, co bylo na dně batohu, je mokré. Ale je zajímavé, že karimatka  skoro mokrá není. 🤷‍♀️

Spacák je mokrý (zatím) jen z vnější strany, ale je otázka zda bude mokrý péřový spacák izolovat. Taky předpokládám, že když si do něj lehnu, začne voda prosakovat skrz. Můj plán je, obléknout si všechno co lze a navrh nepromokavou bundu a kalhoty a takto  vlézt do spacáku. Dneska to musím nějak zvládnout a zítra dojdu do dalšího městečka a tam to zkusím nějak usušit. Koukám na net a zjišťuji, že v městečku mám možnost jenom jednoho ubytka uvnitř a to celkem drahého. No co se dá dělat. Zkusím spacák sušit už cestou na batohu.

Oblíkám na sebe tedy čtyři vrstvy oblečení, ale i tak je mi trochu chladno a to večer teprve začal. Přes den bylo jasno a celkem teplo na krátký rukáv, ale noci jsou chladné a když je jasno, tak je zima o to větší.

Chlapík z kempu mi nejdřív nabízí, že má deku navíc. Pak ho napadlo, že by se dal můj spacák usušit v sušičce u sousedů, se kterými se zná. K mému překvapení je opravdu na spacáku uvedeno, že je možné, ho sušit při nízké teplotě. To jsem nečekala. Tak to jdeme domluvit.Nakonec to dopadlo tak, že spacák se sušší v sušičce a já spím u nich v obří pohodlné posteli. 😁 Další trail magic. Někdy mám pocit, že tady nade mnou někdo drží ochranou ruku.

Slovníček: trail magic - když se vám stane na stezce něco mimořádného.