Den 77.
Upper Waiau Forks - Blue lake hut, 8,3 km, 8,5 hodiny
Většinu noci mi byla trochu zima. Není se čemu divit, protože v tomto úzkém údolí sevřeném vysokými horami pořádně mrzlo.
Stan je celý bílý, pokrytý jinovatkou z venku i zevnitř, tráva i rostliny jsou také celé bílé. Ovšem nejvtipnější jsou moje boty a ponožky, které byly po brodění potoků mokré, a teď jsou zmrzlé na kámen. 🥶Musela jsem do nich bouchat několik minut kamenem než aspoň trošku povolili a násilím jsem do nich dostala nohy. Pořádně zavázat jsem si je nemohla, protože tkaničky byly také totálně tuhé, a pocitově to bylo, jako bych si na nohy obula dva kusy ledu. 🥶🥶🥶
V půl osmé je pořád pěkná kosa a zmrzlá tráva se klouže. Slunce se do údolí blíží velmi pomalu a musela bych čekat asi do poledne, než by si sem našlo cestu. Takže se pomalu balím a v 9:20 vyrážím vstříc velké výzvě.
Asi po 40 minutách stoupání se dostávám na slunce, kde je krásně teplo a i boty konečně přestaly ledovat a daly se pořádně zavázat.
První hodina stoupání (1,4 km) je sice kamenitá a zarostlá, ale v pohodě. Kolem je krásná příroda s vodopády. Ovšem další 1,3 km do sedla stál za to. Čím dál strmější stoupání, až nakonec to přejde v čistě skalní lezení. V jednom místě byla snad 10 metrová stěna jen s málo úchyty, tam jsem si fakt říkala, kudy to vylezu. Ale když už jsem se vyšplhala až sem, přes všechna ta těžká místa, tak teď už se vracet nebudu! Posledních 200 metrů je mírných a když jsem to viděla, chtělo se mi brečet i smát zároveň. Byla to taková úleva, že jsem nahoře. Zvládla jsem to a sama! 🥹🥳
Pohled ze sedla na druhou stranu ale vypadá taky velmi prudce. V sedle jsou čtyři muži a nakonec se k jednomu přidávám a až na chatu Blue Lake jdeme společně.
Začátek vypadal děsivě, ale šlo se tam dobře. Naopak další část, která tak prudká nevypadala, byla hrozně šutrovatá a pořád to ujíždělo. Jednou jsem si tam kecla na zadek. Celkově byl sestup náročný na soustředění, ale ne až tak děsivý. Cesta byla široká a neměla jsem pocit, že bych mohla sjet někam dolů.
U jezera Constance jsme si dali delší pauzu, svačili jsme a obdivovali nádhernou přírodu, strmé hory, jezero, vodopád kolem. Když jsem se ohlédla, tak mi přišlo neuvěřitelné, že jsem právě slezla z tamté výšky.
Bohužel to ještě nebyl konec, což jsem věděla. Ještě se musel přelézt kopec u jezera. Tam to bylo místy také dost děsivé a možná pro mě nejhorší. Místy tam byla pěšina hodně úzká, ujížděla ze svahu a byla kluzká, což nesnáším.
Po cestě k chatě se nám ještě ukázalo další jezero Blue.
Počasí jsem nakonec měla parádní, jasno, bezvětří. Okolní krajina je úžasná a když ještě můžete pozorovat, jak se do strmých skal opírá vycházející nebo zapadající slunce…
Kolena jsem nakonec netejpovala a daly to lépe než po rovině. 👍🏻🤩
Překvapilo mě, že chata Blue lake je téměř plná, ale jedna volná postel (nahoře 🫤) tam na mě zbyla, takže dneska nemusím mrznout. 👍🏻 Líbí se mi, že je tu tolik lidí, aspoň si tu nepřipadám opuštěná jako na druhé straně.
Východ slunce nad Waiau pass
Komentáře
Okomentovat